DMD č. 21. pro 21. 4. 2014. Téma: Cesta pravé ženy

Není lepší čas na vtipy, než brzké ráno.
"Jestli to zjistí, tak nás zabije."
"Nezjistí."
Liam a Leandros se skláněli nad notebookem a něco do něj horečně datlovali.
"Jak jsi ji sem natáhl?"
"Tajemství," smál se Liam a pokračoval v aktualizaci jejich fiktivního blogísku.
"Už je tady," ukazoval Leandros nadšeně. Jejich oběť se totiž právě nalogovala. Po přečtení dotazu oba zlotřilci vybuchli smíchy a okamžitě dívku nasměrovali na jimi vytvořené stránky www.thewayoftruewoman.org, které v předešlých dnech zaplnili radami a názory z jiných comicsansových blogů a poraden pro zhrzené ženy.
"Irena nás zakousne."
"A bude to stát za to."

Když jsem byla malá, vzhlížela jsem k tetě Sáře. Žila sama, bez dětí, jen se svými kočkami. Tak jsem chtěla jednou žít taky.
Pak přišla puberta. Začala jsem žít rockem, punkem a následně death metalem. Měla jsem kérky a piercing. A ze všeho nejvíc jsem chtěla být svobodná a nevázaná. Taky jsem tou dobou chrápala s kdekým, kdo se mi zrovna líbil. Na "usedlouše" s rodinkou jsem pohlížela s opovržením. A upřímně, bylo mi jich líto.
Teď je mi čtyřicet, mám dvě malé děti a to, čemu se říká tradiční rodina.
A lidí, jako teta Sára, je mi nyní líto.

Mám po maturitě a jsem zamilovaná. Poprvé doopravdy. Tak doopravdy, že se začínám zajímat o domácí práce.
Slunce pálí, kombajny nám hřmí pod okny a v obecním rozhlase chraplavě nabízí místní JZD broilery.
Matka využívá mého nového zájmu a pořizuje tři kuřice. Přivezeme je v pytli. Živé.
Stojíme v dřevníku u popravčího špalku, u nohou se nám mele pytel. Má matka, žena z paneláku a já, bytem tamtéž.

Matka mi podává sekeru. Chceš kluka z vesnice? Musí z tebe být pravá venkovská žena. Včíl se ukaž.

V iniciačním obřadu jsem tenkrát neobstála.
Mému muži to nevadí. Kuřata kupujeme v supermarketu.

"That's not how a lady behaves."
"Why are you so boyish? Can't you wear something more girly?"
"What have you just said? Those are not words a girl should utter!"
"Oh, do it more gently. You're a girl after all."

She stood there in a gaze. All those people correcting the way she acts. Correcting her. As if she couldn't do things, the way she wanted.
The voices constantly judging whatever she did. Even her career.
"You want to be an engineer? A woman? Isn't that for boys?"
"A woman's way of life is solely up to her," she whispered.

Znají se léta. Mají společné dvojí: světle hnědé vlasy a almu mater.
Jedna sedí na okně, širokou prdel nacpanou do džín, nohu na radiátoru. Hlučně se směje a neopomněla si nevybíravými slovy postěžovat, že právě menstruuje.
Ta druhá, vysoká a křehká, si při upíjení čaje přidržuje podšálek. Mluví jemně a tiše, ostýchavě klopíc oči. Nikdo nezmiňuje, že pod sukní dlouhých šatů nejspíš ještě visí šourek.
Mají si hodně co říct. Právě se seznámily.
Až se setmí, zapálí lampiónky a budou se v průvodu držet nablízku. Půjdou mlčky.
Mají společné dvojí: dávný pocit vlastní nepatřičnosti a nové odhodlání být sama sebou.

Johanka bydlela s Lyndou. To bylo vše, co o ní na Jižáku věděli, jejich pitek se neúčastnila. Lynda párkrát zmínila slova Subaru, Libero a srandovní, ale ostatní tomu nepřikládali váhu.
Než jednou Sašovo auto vypovědělo službu před plánovaným výletem.
"Nevadí," prohlásila Lynda, "pozveme Johanku a ona nás dopraví."
Víkend vypadal zachráněn.
Než Tina zděšeně zjistila, že se to startuje roztlačením a naskočením jak do jamajského bobu.
Než si Saša vymknul kotník, protože vytlačovali Subaru z pole.
Než si Ivan vyrazil zub, když vesele poskočilo na jedné z mnoha polních cest, které projeli.
Pro Johanku byla prostě každá cesta ta pravá.

Zavřít oči.
Zadržet dech.
Napočítat aspoň do deseti.
Naposledy v zrcadle zkontrolovat vzhled.
Sněhobílé roucho bez jediného smítka.
Účes, složitější než jindy, naprosto dokonalý.
Bezchybně nalíčená tvář, která smí zračit jen vytrvalost, neústupnost, odhodlání.
Leia Organa povzbudila sama sebe: „Holka, už jsi zvládla horší věci.“
Zničení domovské planety.
Kruté mučení.
Zmrazení milence v karbonitu.
Otroctví v paláci Jabby Hutta.
Shledání s utajeným bratrem.
Zjištění, že rodiče byli cizí lidé a pravým otcem byl Darth Vader,
což vzpomínky vrací k mučení.
Zranění v boji.
Porod dvojčat.
Manželství s Hanem Solem.
Leia mrkla do zrcadla: „Takže inauguraci prezidentkou Nové Republiky zvládnu taky!“

Jen co skončila pracovní doba, utíkala vyzvednout děti do školy. Na hodinku je nechala u babičky a zaskočila do samoobsluhy. Také se stavila do zahradnictví pro něco hnojiva, až zase pojedou na chatu. Vyzvedla děti od babičky a utíkala domů uvařit večeři. Manžela našla doma sedět u fotbalu. Sotva mu naservírovala večeři, začal se ošklíbat.
„Zase koprovka?“
„Tak a mám toho dost! Zítra vyzvedneš děti ze školy ty. Potom nakoupíš, seznam máš na lednici. A dlouho se tu neuklízelo, tak můžeš vyluxovat. A večer očekávám na stole večeři. Zapoj fantazii. Překvap mě.“
Manžel, bledý jako stěna, jen zašeptal.
„Jistě madam.“

Stačí k tomu málo, milé dívky.

1. Narodit se do správného rodu.
2. Tiše sledovat, jak všichni kolem umírají. Čekat.
3. Být silná. Nevzdávat se. Nepodepisovat.
4. Tyran nezabije, tyran posílí.
5. Klidně usednout na své místo, promluvit a nakonec se usmát.
6. Provdat se z lásky. Nedbat na nenávist.
7. Nepoddat se celou svou duší. Nechat si kousek pro sebe.
8. Mít ráda své děti. Všechny.
9. Nepoddat se zármutku, když milovaný -

Přeškrtla poslední řádek.
Otřela si slzy.
Zavřela knihu.
Položila ji na studený polštář vedle své hlavy.
Sešla ze správné cesty a už nikdy se na ni nevrátila.

Jen co se Galadriel narodila dcera, už hledala vhodného ženicha. Bylo by dobré, kdyby to byl Elrond Peredhel, jelikož mu v žilách koluje královská krev, tudíž by to byl výhodný sňatek, ten však o tom nechtěl ani slyšet.

„Elronde, pochop, musíš se někdy oženit,“ přemlouval jej Ereinion.
„Ale tys to taky neudělal."
„Tebe si vzít nemůžu. Ale ty musíš zachránit královskou linii,“ argumentoval.
„Nechci! Žena má být jen krásná a vypadat dobře v šatech, aby působila dekorativně v místnosti. A při tom by měla vyšívat nebo se dívat z okna,“ pronesl rozhodně.
„Jsi mladý, třeba změníš názor,“ uzavřel rozhovor Gil-Galad.

Jako malá si představovala, že bude mít jednou úžasného muže. Bude to pravá láska, budou nejšťastnější na světě a budou mít kopu dětí.
Doma to nebylo vždycky jednoduché. Ne že by ji neměli rádi, spíš nevěděli co s ní. Byla první moták, který se u nich narodil.
Nevadilo jí, že nemá to co oni. Věřila, že na ni čeká to největší kouzlo. Pravá láska.
Potom se objevil. Hýčkal ji, na rukou ji nosil, sliboval jí modré z nebe... A pět dní před svatbou utekl s jinou.

Ona má teď místo kopy dětí kopu koček a dává pozor na mladého Pottera.

Odmala jí říkali, že svět se dělí na dívčí a chlapecký. Sice se jako malá mohla věnovat i chlapeckým aktivitám, ale lidi to neviděli rádi.
Když povyrostla, začali jí říkat, že dělat chlapecké věci možná byla sranda, teď by se ale měla chovat jako správné děvče. I kamarádi kluci se s ní nebavili.
Když byla ještě starší, útočily na ní odevšad titulky "Jak být pravou ženou", "Cesta pravé ženy" a podobně. Měla toho dost. Nechtěla být takovouhle 'pravou' ženou, ale ani mužem. Chtěla být sama sebou, provozovat aktivity jak ženské, tak mužské, a jestli je tím ženou nedokonalou, tak ať.

Svažitou pěšinkou k Miss Hortense, tahá z paměti francouzská slovíčka. V pelerínce a s košíčkem šití, jako dívenka z pohádky.
Kamenitými cestami k chaloupkám chuďasů, pokorná farářova neteřinka.
Chladným stínem zeleného loubí ve vleku přímočaré Shirley.
Měšíčně stříbrnou nocí k písčité cestě v zahradě Fieldheadu, raněné srdéčko ve stínu aleje.
Oklikou přes pole k boudě u továrny, svědkyně přestřelky se slzami ve statečné tváři.
Sněhem za nemocným.
Chřadnoucí pacientka, oči přikované k cestě, kudy Robert jezdívá do Stillborough.
Svažitou pěšinkou ke stavení Gérard-Moorů. Možná v pelerínce, ale rozhodně ne dívenka. Došla svými cestami až do jeho světa. Dál půjdou spolu.

"Nezlob se na mě, ale takhle by se žádná žena, hodná toho označení nechovala," rýpl Peregrin, když si Laureen otřela ústa hřbetem ruky a práskla o stůl prázdným korbelem.
Než odpověděla, udělal to za ni Lucien: "Měl bys vědět, příteli, že se nevyplácí snažit se nacpat člověka do definice - přizpůsob raději svou definici člověku."

***

"Nechápu vaši zpupnost. Je zcela zjevné, že vás nelze považovat za dámu," prohlásil jakýsi baron, poté co po svém návratu odmítla jeho námluvy.
"Nenechám se, mylorde, urážet v domě svého otce," odsekla mu. "Když vám nesedím do definice dámy, možná byste měl tu definici raději změnit!"

Když se Beka vracela z první bitvy, nevěděla, zda se má radovat nebo být smutná. Vyhráli, ale třetina jejího mužstva umřela nebo byla nezvěstná. Byla sice poručicí, ale nikdo ji nepřipravil na to, co přijde po boji.

Možná že cesta pravé ženy není v armádě, možná má být doma a rodit muži jedno dítě za druhým.

„Poručice, nesmíte mít citový vztah ke všem svým vojákům. Je naprosto nemožné, aby přežili naprosto všichni. Důležité je celkové vítězství,“ radila ji seržantka v ústraní.

Možná má pravdu, možná ji každá ztráta zbytečně vysiluje. Velí a právě teď se musí podívat na zbytek mužstva.