Ondra seděl pohodlně opřený, sluchátka v uších, ruku pod bradou, nohy natažené. Sledoval střídající se zeď tunelu a stanic metra. Jen koutkem oka vnímal pohyb lidí okolo. Když k volnému sedadlu naproti zamířil jiný cestující, stáhl nohy na svoji polovinu a usmál se. Mladý muž se posadil a úsměv vděčně opětoval. Díval se při tom Ondrovi přímo do očí. Ondrovi se stáhlo hrdlo a rychle uhnul pohledem. Zavřel oči a usilovně se snažil soustředit na hudbu, která nerušeně hrála dál. Otevřel je až na další zastávce. Muž byl pryč. Jen Ondra měl v hlavě prázdno a v břiše hejno motýlů.
Aneb život je inspirující v ty správné dny (čti: na správná témata). A ne, nejedná se o žádnou konkrétní osobu ani o zvrat v ději. Jen o hormony. :)
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Nikdy. Určitě nikdy. :D
Blueberry Lady
Nikdy. Určitě nikdy. :D
Jáásně. A už vůbec ne v metru
Dangerous
Jáásně. A už vůbec ne v metru s budoucí paní, že. :D
Ne. S takovou nějakou mladou
Blueberry Lady
Ne. S takovou nějakou mladou slečnou, co byla odněkud z kdovíodkud, tu neznáš, to se mi nikdy, vůbec nikdy nestalo. :D
Awwwww, ty se do těchto
Solast
Awwwww, ty se do těchto momentů dokážeš tak dokonale vcítit!
Děkuju! Zde taky proto, že
Dangerous
Děkuju! Zde taky proto, že zrovna tohle (v mírně upravené formě) se stalo přímo mně, nebyla jsem jenom svědek. ^^ Ale jsem moc ráda, že to funguje i napsané! <3