9. Špatný den

Komandér Peter Wilson rychlým krokem mířil do poradního sálu. Spal sotva tři hodiny. Ale co čekal; je válka a oni jsou nejvyšší dosažitelné velitelství ozbrojených sil.
Něco takového ho nenapadlo, když se sem dal převelet na předdůchodovou, víceméně administrativní pozici.
Není námořník, nemá na starosti námořní operace. Ale koordinace mezi jednotlivými složkami spadla na jeho bedra. Obvolávat mobilní i pevné linky, spojit se s požárníky, záchranáři, policisty... zjistit co se sakra děje.
Stejně nic nevěděli. Zombie apokalypsa nebo plyn?
On sázel na plyn.
Dokud ovšem nedorazil do svého cíle a nezjistil, že se jim poněkud vypařila ponorka.
Dobře, tak nepřítel (kdo je sakra nepřítel?) nějakým způsobem zařídil blokádu... jejich podmořské flotily.
Okna sálu byla obrácená k moři, které mělo po včerejší bouřce ještě trochu zpěněné vlny, ale nic vážného, co by zastavilo pravidelné velké trajekty. Také od nich foukalo podstatně méně než včera. Rozsvětlovalo se, i když Slunce dneska asi neuvidí.
Ne, tohle nebyla vysoce bezpečná a sofistikovaně utajená místnost. Nikdy ani být neměla. Byl to prostě jen dost velký sál s dobrým internetovým připojením, místem na zdech na rozvěšení map a kávovarem s instantní kávou zdarma.
Sofistikovaně utajená místnost na téhle základně samozřejmě je, ale tam ho nepustí.
Paranoidní námořníci.
Ztratili ponorku a on bude muset domluvit jiný druh transportu pro výzvědnou skupinu. Může zkusit rybářskou bárku, těch je plno, nikomu nepřijde divné, že vyplouvá na moře a ve Fort Williamu je jich dost, nebude muset o žádnou prosit...
Jen zkontaktovat Fort William, je tam poblíž ta stará základna, zřídí tam sekundární velitelství...
Dělal si mentální seznam úkolů na dnešní den a pozoroval moře. Připlouval nákladní trajekt z Ullapoolu, jejich obvyklí pondělní zásobovači. Osobní přes neděli kotvil tady, vypluje asi za hodinu.
Možná.
Když je ta válka, tak je zapotřebí všechno kontrolovat.
Velký trajekt už byl tak blízko, že byl dobře vidět nápis Calmac. Za chvíli zpomalí a změní kurz...
Blížící se loď skryl poloostrov.
Pete se rozhodl, že počká až zakotví a vyzpovídá kapitána než povolí odjezd osobní přepravě. Natáhnul ruku k telefonu, aby dal vědět přístavní službě...
Poloostrov před jeho okny vybuchl.
Do vzduchu vyletěla hlína a trosky budov. Slušně velká ohnivá koule mohla mít jen jednu příčinu.
Trajekt nezpomalil a nezměnil kurz.
Vezl benzín.
A bylo to v háji. Trajekt, benzín i poloostrov. A na něm stojící budovy.
Včetně sofistikovaně utajené velitelské místnosti.

Včera měla těžký den.
Normálně si nedělní službu užívala. Dopoledne dohlédnout na to, aby se na silnicích netvořil moc velký chaos vyvolaný řidiči směřujícími do kostela, před obědem to samé opačným směrem. Odpoledne bývá čas na nějaký nenáročný výlet, jen takovou malou a příjemnou kontrolu, občasné zastavení a povídání si s lidmi.
Nedělní služby jsou prostě skvělé a často se o ně hlásila dobrovolně.
Tahle neděle ale nebyl ten případ.
Slyšela to z vysílačky. Kolem jedenácté ráno velká bouračka na napojení A832 na hlavní, A 835. To se jí moc netýkalo, tohle byl rajón Ullapoolské stanice. Ale pak, po poledni, přišlo další hlášení, pohřešované dítě.
Jen kousek od oné bouračky...
Zanadávala. Pohřešované dítě, blízko vodopádu a hluboké rokle, když jsou kolegové vázaní bouračkou? Tady nějaké hranice spádové oblasti nehrají roli.
A co, je neděle. V Gairlochu jí nic neuteče.
Kolem pobřeží i vnitrozemím, nahoru a dolů, trvalo jí přes půl hodiny, než se dostala na místo.
Provoz na křižovatce řídil dopravní policista ve žluté vestě. Odnavigoval ji na velké parkoviště, které v turistické sezóně sloužilo jako počáteční bod několika zajímavých výletů v okolí.
Teď bylo prázdné, až na policejní auta a dvě sanitky.
Požárníci stáli při kraji silnice a spolu s jedním z vraků aut tvořili překážku v jízdě. Auta se pomalu proplétala úzkým jízdním pruhem, naštěstí jich nebylo moc. Další dva vraky byly mimo vozovku, jeden z nich ohořelý.
Někdo tu jel jako blázen. Čas stejně neušetřil.
Popadla vysílačku a zamířila k největšímu shluku lidí, co právě nic nedělali.
„Claire!“ přivítal jí kolega z Ullapoolu, „Rád tě vidím. Každá ruka dobrá. Jestli se nepletu, tak ty umíš slaňovat...“
„To umím. Ale nemám s sebou lano, Jimmy.“
„Nevadí, nevadí, lano máme. Dávám dohromady pár lidí, kteří půjdou do rokle. Než se sem dostane dost dobrovolníků, nějakou chvíli to potrvá, a jestli to děcko skončilo v rokli, každá minuta dobrá. Pokud pobíhá ztracené někde nahoře, no, to tolik nepospíchá.“
„A co se vlastně stalo?“
„Prosím tě, ten bílý Vauxhall jel od Ullapoolu a nedodržoval rychlost. Dost nedodržoval rychlost. Takže to napálil do toho Forda, který zrovna odbočoval na vedlejší a nahodil ho na tu dodávku.
Bylo to tu ošklivý, naštěstí kolem jel autobus. Řidič hned volal záchranku a někteří pasažéři se pokoušeli pomoct. Ale jak to tu bylo zasekaný, tak to stálo pěkně daleko a jedni lidi dostali skvělý nápad, že nechají auto stát u krajnice a zajdou se podívat na vodopád. Dva kilometry, proč ne. Jenže než aby se koukali, co vyvádějí děti, tak si fotili tu nehodu, prosím tě, a najednou se otočí...“
„...a děti nikde,“ doplnila Claire.
„A holka nikde. Kluk je malej, držel se u nich, holce je osm, prý všude chtěla být první a asi šla napřed...“
„Jasně, a třeba do rokle nespadla, ale jestli jo, tak to je špatný. Kde máš to lano?“
Rokle byla úzká a hluboká, začínala naprosto znenadání. Pokud jste to tady neznali, skutečně to mohlo být nebezpečné. Bylo slyšet dunění blízkého vodopádu; blízkého vzdušnou vzdáleností.
Nahoře, po cestě, je podstatně dál.
Dolů slanili tři, jeden zůstal nahoře. V rokli byly vysílačky k ničemu, tak mají aspoň nějakou spojku.
Potok tady nebyl příliš hluboký, ale plný kluzkých kamenů a prudké vody. Postupovali opatrně, sledovali jak stěny rokle nad sebou, tak potok samotný.
Před vodopádem zastavili.
Dál to nemělo smysl. Potok se změnil v říčku, pěšky neprojdou. Na horním úseku děvče nebylo, pokud se dostalo dál, no... bez člunu by jí nepomohli.
Vyšplhat nahoru je těžší než slanit, ale s pomocí lana to zvládli bez problémů.
Parkoviště bylo teď plnější, dorazila jednotka dobrovolné horské služby.
Odlétal vrtulník, v hukotu vodopádu ho ani neslyšeli přilétat. Některá zranění z nehody byla asi opravdu vážná. Nebo budou hledat shora, těžko říct.
Jimmy měl v ruce mapu a ukazoval v ní možné trasy.
Claire se cítila mimo. V rokli byli více než hodinu, spíš dvě, byla promrzlá, hladová, jak se asi cítí ta ztracená dívka?
Zazvonil oranžový telefon na parkovišti.
Nikdo se k tomu neměl, tak ho zvedla.
„Prosím?“
„To je telefon na křižovatce A832 a A835?“
„Ano, proč se ptáte?“
„Jakým směrem jedete?“
„Nejedeme. A pročpak že se ptáte?“
„Tak nikam nejezděte.“
„Kdo volá? Identifikujte se.“
„Vy jste policista?“
Očividně. Ale volající se rozmyslel.
„Tady komandér Peter Wilson, krizový výbor. Paní policistko, zdá se, že máme problém.“
Následovalo rychlé, ale velmi zmatené objasnění situace.
Claire se zachmuřila. Ztráta spojení? Válka?
Nesmysl.
Sluchátko oněmělo.
Položil to. Asi má důležitější starosti. Třeba obvolávat náhodně zvolené telefonní stanice.
Pravděpodobně na to není sám.
Znejistěná (válka?) sáhla po svém mobilním telefonu. Ale tady nebyl signál.
V autě má vysílačku...
Stanice v Gairlochu se neozývala. Ani nemohla, službu měla ona a je tady.
Stanice v Ullapoolu se ozvala, trochu překvapeně.
„Hned jsem zpátky,“ zavolala na Jimmyho, který jí stejně nevěnoval pozornost, a vyjela na sever.
Po pěti mílích telefonní signál chytla.
Připadala si paranoidně, ale co kdyby?
Její kolega telefon nebral, ale asi je na rybách.
Telefon nebrala ale ani kavárna. Ani pobřežní stráž.
Gairloch telefon nebral.
Asi bych se neměla vracet.
Ne, opravdu neměla dobrý den.