Bunkerë

Šedé skelety diktatury jsou rozeseté po svazích Prokletije jako zkamenělý strach. Enverovi vojáci marně vyhlíželi nepřítele přes úzké betonové průzory. Nikdy nepřišel. 

Dnes bunkry slouží životu. Když se mraky srazí nad hřebeny, stávají se provizorním azylem. Rezavé dveře se hýbají jen s námahou. Pomalé skřípání. Kov na kov. 

Pro teenagery z horské vesnice je to jediné místo, kde se smí nerušeně dotýkat. Rychlý akt, trocha studu a vůně plesnivého krytu. Jedno malé lidské vrznutí v útrobách mrtvé historie. 

A zase ticho, rušené křikem orlů a mečením koz. Čas trpělivě požírá beton i vášeň. Hory se nadechují a staré strachy reznou.