Prokletije

https://docs.google.com/document/d/116c9eMaqXGEGzJdoTK7i-LREoesC5ywlR1r…

Z výšky věků pozorně sleduje lidský mžik. Století jsou pomalá lavina. Hory dýchají jeho dechem, vápencem i ledem. 

Drak je spokojený. Dvě propustil do údolí, jedna zůstává. Oběť přijata. 

Zpoza mraků čte jejich jizvy. Inina je bílá, zhojená. Martu pálí čerstvá rána. Rita má ještě hladkou kůži, ale všeho dočasu. 

Tři ženy, jedno jméno. Rita, Marta, Ina. MARTINA. Jdou stejnou cestou. 

Časem prach jejich těl vykvete ve fialových nahých květech. Prokletije setřese jména, asfalt i pýchu. Zůstane dračí stín a věčná síla. A ticho potrvá dál.

Ty hory nejsou prokleté. Jen těžko přístupné. Nebezpečné a zakázané. 

Jeho.

Omnia tempus habent.

Sedím na kamenném prahu, zády opřená o trám, na klíně skicák. Snažím se spoutat světlo. Šedá růžoví, stříbřitá zeleň přechází v olivovou a na stéblech jiskří kapky.

„Zůstanu tady.“ 

„Ino, neblázni.“ Rita vyskakuje jako čertík ze škatulky. „Přišly jsme spolu, odejdeme spolu.“

Marta nevěřícně kouká. „Normální život je dole.“

Ovíjejí mne teplé ruce. Na krku cítím slzy. „Mám tě ráda. Moc. Chci, abys šla s námi.“

Zpod lesa sestupuje postava. Opírá hůl o stěnu, pokládá kbelík. Snědá ruka láme kus divoké plástve. Vrásky nezmizely, brada je hladká. Bez stínů strniště. Vlasy má sepnuté sponou.

Burrnesha, panna z přísahy, voní medem.

V horách, kde vládne Kanun, se osud měří na stíny. 

Muž v kamenné věži zapomnění sleduje svět skrze úzkou střílnu. Opustit čtyřhrannou nedobytnou pevnost bez oken a vyjít na slunce znamená sehrát ruletu se smrtí. Krevní msta ho může smýt z povrchu země. 

Výš k nebi sbírá horský med burrnesha. Bytost v hrubém šatě, s ostříhanými vlasy a puškou. Ženskost pohřbila pod přísahou, aby rodina přežila. 

Vězni i zachránci zároveň. Křehký paradox vytesaný do vápence. JInde než v těsné cele nebo cizím těle nemají právo na život.

Prokleté pohoří své lidi chrání. Přivlastní si je. Pohltí. 

Cenou je ztráta svobody. 

Ticho. To jsem chtěla. V přítomnosti cizince holky umlkají. Rita se přestává chichotat a Marta dobublává. Dopíjejí horký čaj, oslazený medem divokých včel, a zalézají na pryčnu.

Mlčíme spolu. Vařič vyměňuje za primitivní hrnec na oheň, takové si pamatuju z Nepálu. Plechovka od čehosi s dírami pro vzduch povzbudivě hřeje, světlo plamínků nedosahuje do obličejů. 

Začíná první. Tichounce vypráví, nejdřív to zní jako modlitba nebo zaříkání. Potom se přidávají emoce. Nerozumím ani slovu, chápu všechno. Už se nepotkáme, a sdílet je potřeba. Svěřit se s myšlenkami, které nikomu jinému říct nedokáže.

Mluvím do svítání. Zastaví mne až ranní paprsky slunce. 

Mezi štíty mizí přetvářka. Namyšlenost spláchne déšť, dokonale připravené plány se smýknou po ledové plotně do propasti. 

Střevlíkům lze bezpečně přiznat slabost a hořcům ukázat něhu, kterou lidé dole v údolí pohrdají. Strach může řvát nahlas a barevná radost se vnáší bez provázku.

V plamenech ohně shoří civilizační opatrnost. Tváří v tvář tichu lze mlčet věty, které ani nejbližší přítel nikdy neuslyší. 

Kameny ani voda nesoudí. Co se stane v horách, zapadne do puklin nebo vykvete na stráni.

Hory lež netolerují a mocný drak si pamatuje. Nablýskané i smradlavé výmysly namotává na drápy jako vlákna. Svět pod ním je nahý.

Uvnitř stavení se setmělo. Hranatá postava v mantlu zakrývá dveře. Pergamenová kůže plná vrásek, vlasy stažené pod mokrým kloboukem, v ruce hůl. 

Nemluví. Temné oči prohlížejí vetřelce. 

„Promiňte, dům vypadal opuštěně. A venku tak hrozně prší. Zaplatíme vám za nocleh,“ padá ze mě. Nehovoříme stejným jazykem. 

Rita se sune z pryčny, stojí kousek za mnou. V ruce peněženku.

Ignoruje nás. Vytřepává kabát, věší ho na trám. Odněkud ze tmy vytahuje otřískanou hliníkovou konvici a vychází zpátky do deště. Vrací se s vodou. Ukazuje na náš vařič. Úslužně stahujeme ešus z hořáku. Kývne, staví nádobu na oheň a rozpřahuje ruce.  

Vítejte.

Moře se rozhodlo zkamenět a dotknout se nebe. 

Bílý vápenec, ostrý jako zuby dravců, je tichý hřbitov korálů. Každý kámen tvoří miliardy schránek dávných tvorů. Kdo našlapuje po hřebeni, chodí po dně oceánu, který už miliony let neokusil ani kapku slané vody. Ticho bolí.

Když se jarní slunce dotkne ledových štítů, probudí v horách touhu vrátit perly do prázdných škeblí. Z ostrého štěrku vytrysknou šafrány. Křehká chapadla okvětních lístků se natahují do řídkého vzduchu, oranžové blizny svítí jako sasanky. Prokletije se na pár týdnů stává zase útesem. 

Fialové stráně potvrzují, že minulost není zapomenuta. 

Lze se vrátit. 

Drak to ví.

Voda vaří, Marta zkoumá návod na obalu. „Vraž to tam všechno,“ ozývá se z pryčny. „Mám příšernej hlad.“

„Při válení vyhládne nejvíc,“ neodpustím si poznámku. 

„Italská ňamka.“ Rita mazlí pytlík s parmezánem.

„Když zbyde, ona to dorazí,“ kouknu na Zrzku. Uschla, vrtí ocasem a nespouští oči z vařiče. 

„Jasně, hlavně nakrmit potřebné.“ Těstoviny rachotí do ešusu. Voda se bouří, přetéká a hasí plyn. Marta v panice chytá ucho, nudle kloužou po zemi a ona si cucá rudou šmouhu na zápěstí. 

„Než se zase vdáš, tak se ti to zahojí!“ 

Sjede mě pohledem. Máme stejnou jizvu. Jen její je ještě čerstvá. 

Přicházejí s ocelí v rukách a pýchou v srdcích. Do kamenné kůže bez milosti zatloukají ostré skoby, porostům ubližují hlučnými stroji. Svazují prsť asfaltem. 

Věří, že hory lze ochočit jako toulavé psy. Pečlivě mapují každý záhyb, škálují ticho, předpovídají déšť. Přitom kradou nerosty pro svůj dočasný lesk. Jistí, že pouze jim patří svět pod mraky.

Hoře stačí se lehce oklepat. Jeden hluboký výdech mlhy, ledové objetí vánice, zasvištění laviny. Skála lhostejně setřese nepatrné parazity i s jejich ambicemi. Sesuvy pohřbí pýchu a vítr hravě rozfouká jména hrdinů. Lidská stopa je šrám, co zaroste býlím.

Vrcholy nelze dobýt. To ony dobíjejí.