Prokletije

Moře se rozhodlo zkamenět a dotknout se nebe. 

Bílý vápenec, ostrý jako zuby dravců, je tichý hřbitov korálů. Každý kámen tvoří miliardy schránek dávných tvorů. Kdo našlapuje po hřebeni, chodí po dně oceánu, který už miliony let neokusil ani kapku slané vody. Ticho bolí.

Když se jarní slunce dotkne ledových štítů, probudí v horách touhu vrátit perly do prázdných škeblí. Z ostrého štěrku vytrysknou šafrány. Křehká chapadla okvětních lístků se natahují do řídkého vzduchu, oranžové blizny svítí jako sasanky. Prokletije se na pár týdnů stává zase útesem. 

Fialové stráně potvrzují, že minulost není zapomenuta. 

Lze se vrátit. 

Drak to ví.

Voda vaří, Marta zkoumá návod na obalu. „Vraž to tam všechno,“ ozývá se z pryčny. „Mám příšernej hlad.“

„Při válení vyhládne nejvíc,“ neodpustím si poznámku. 

„Italská ňamka.“ Rita mazlí pytlík s parmezánem.

„Když zbyde, ona to dorazí,“ kouknu na Zrzku. Uschla, vrtí ocasem a nespouští oči z vařiče. 

„Jasně, hlavně nakrmit potřebné.“ Těstoviny rachotí do ešusu. Voda se bouří, přetéká a hasí plyn. Marta v panice chytá ucho, nudle kloužou po zemi a ona si cucá rudou šmouhu na zápěstí. 

„Než se zase vdáš, tak se ti to zahojí!“ 

Sjede mě pohledem. Máme stejnou jizvu. Jen její je ještě čerstvá. 

Přicházejí s ocelí v rukách a pýchou v srdcích. Do kamenné kůže bez milosti zatloukají ostré skoby, porostům ubližují hlučnými stroji. Svazují prsť asfaltem. 

Věří, že hory lze ochočit jako toulavé psy. Pečlivě mapují každý záhyb, škálují ticho, předpovídají déšť. Přitom kradou nerosty pro svůj dočasný lesk. Jistí, že pouze jim patří svět pod mraky.

Hoře stačí se lehce oklepat. Jeden hluboký výdech mlhy, ledové objetí vánice, zasvištění laviny. Skála lhostejně setřese nepatrné parazity i s jejich ambicemi. Sesuvy pohřbí pýchu a vítr hravě rozfouká jména hrdinů. Lidská stopa je šrám, co zaroste býlím.

Vrcholy nelze dobýt. To ony dobíjejí.

„Už se to trhá,“ hlásím optimisticky po obědě. 

„Ta o Červený Karkulce je taky dobrá,“ odzívne mě Marta. Ani se neobtěžuje vylézt ze spacáku 

„Pršelo a blejskalo se sedm…slyšíte?“ Rita tuhne. Něco škrabe zvenku na dveře. 

„Měly jsme zavřít na petlici,“ šeptá Marta. Rita nenápadně couvá do nejzazšího rohu. 

„Neblbněte, medvědi přece nelezou do baráku.“ Nový útok. Silnější.  

„Jsme v pasti. Teď si na nás venku počíhá!“ 

„Seš cvok,“ opatrně se sunu k oknu a rukávem vytírám kolečko. Zrzavá fenka, hubená a promočená na kůži. V tlamě drží pomuchlaný a dočista vylízaný obal od Ritiny Májky a dožaduje se přídavku.

Prokletije je plné obrovských a zákeřných medvědů. 

Číhají za každým balvanem. Neslyšně plavou v jezeře, připraveni vynořit se vteřinu poté, co se nahá bílá těla ponoří pod hladinu. Schovávají se za tenounkými kmeny bříz, které by neukryly ani veverku. Za nocí otevírají bytelné dveře salaší. Baží po lidské krvi. Strašlivé bestie, zvětšené lidskou zlomyslností. 

Neživí se lesními plody, neztloustli po mršinách. Vykrmila je slova. Hlavně nepoužívejte mozek. Myšlení není ženská práce. Jen tak mezi řečí, se škodolibým úšklebkem jsou přihazována tučná sousta strachu. Tragické nehody. Roztrhané turistky.

Temné, nelítostné příšery, pro které fyzikální zákony neplatí, jsou všude.

Živí se strachem.

Slejvák protéká střechou. Drobné čůrky radostně zurčí do louží na podlaze.

„Kape mi na karbid,“ Rita zkoumá díry v plechu.

„Seš zpovykaná. Bejvák s tekoucí vodou je luxus,“ Marta se žížalí ve spacáku do sucha.

„Támhleta si nestěžuje,“ pozoruju, jak neúprosně vlhne vyšitá dívka na lněném plátně v rohu. 

„Mně by spíš vadilo bejt sama jen s kozama,“ Rita kouká po obraze. 

„Vije věnec. Někoho čeká,“ přemýšlí nahlas Marta. „Nebo je náhradní,“ uchichtne se.

Odpojuju se. Podobný visel u babičky nad sporákem. Když jí muž za války umřel, dcerky vychovala sama. Spokojená i bez chlapa. Asi budu po tobě, babi.

A potom jsou v horách hřbitovy. Ve štěrbinách mezi balvany reznou zapomenuté nože. Na loukách mlčí ovčí zvonky, modrá stuha tvoří základ stračího hnízda. Odvátý šátek ozdobil větev borovice. V bunkru žloutne milostná báseň, napsaná inkoustem na linkovaný papír ze sešitu. 

Krajku rudých kalhotek dopaličkovala plíseň a osamělá černá ponožka touží po životě v páru. Na vrcholu Maja Kollatës, v puklině pod křížem, studí snubní prsten. K nebi blíž. 

Voda odplavila vzpomínky na první výstupy i poslední slova. Všechno, co lidé v horách zanechali, obrůstá mechem a tajemstvím. Tiché oběti. 

Drak o nich ví. Trpělivě je střeží. Pomalu dostává hlad.

Obloha se vylévá na zem. 

„Nikam nejdu. Nemám ploutve,“ chrastí z Ritina spacáku. Sundává si čepici, opatrně vysunuje ven paži v péřovce a hrabe se v batohu. Zírám na skládací zrcátko. „Ty vlasy už by potřebovaly umejt.“

„Stačí vystrčit hlavu ze dveří,“ chechtám se nahlas. 

„Ale vem si radši šnorchl.“ Marta už je taky vzhůru. „Day off. Potřebuju se oholit. Už to škrabe.“ 

Hlavou se mi mihne hláška Meryl Streep o výhodách života bez chlapů. Jsi stará, cynická krůta, nadávám si v duchu. Taky ti bylo čtyřicet. I dvaapadesát.

Dávno.

Přes práh pomalu přetéká voda. Jsem v pasti. Zatracená slepičárna.

Tisknou se k sobě a sotva znatelně vržou. Vlásečnicovými skulinami k nim pronikají poryvy větru. Vnímají tichounké cvakání mravenčích kusadel i pravidelný rytmus tisíců identických nožek. Neomylně rozliší dunivého roháče od hbitého střevlíka. 

Cítí úsilí vlhkého tělíčka, obtížně se prokousávajícího tenkou vrstvou hlíny. Slyší ostré klapnutí zobáku a zamávání křídel. Soucit je jim cizí. 

Tření hladkých plazích těl, úporné šustění žlutočerných ocasů, ostražité našlapování měkkých tlapek ani dutá ozvěna kopyt je neruší. Tichá síla cibulí je bezpečně ukrytá pod povrchem. 

Pozvolna vadnoucí fialová okvětí přenášejí zprávy shora. Dorazili vetřelci s hrubými podrážkami. Nad zemí není bezpečno. 

Ani když drak mlčí.

Od rána lilo a zase bude. Od Maja Kollatës pospíchají šedofialové mraky.

Suneme se po úbočí, vpravo skála, pod námi krpál, dole potok. Mokrým prstem kloužu po mobilu, terén mírně zplacatí tak za dvě hodiny. To už budeme úplně durch. 

Holky hlasitě bublají přede mnou. Nikdy nepřestanou. 

Vítr honí bělavé cáry po údolí, zbloudilý paprsek ukazuje střechu. Jsem si dost jistá, že v mapě nic nebylo. Zírám do mlhy. Je tam. Zhmotnělé přání. 

Zemědělská usedlost, polorozpadlá, opuštěná. 

Miluju plechovou střechu, smrkovou  pryčnu i červeně vyšívaný obraz na stěně z prken. Jak málo stačí ke štěstí. I když kafe zjevně došlo.