Můj!

"Mám ho, mám ho, našla jsem ho! Je můj!" protínal hlas malé holčičky šum hovoru mužů okolo. Jane utíkala kráterem, šatičky, které jí ráno matka oblékla měla zamazané od prachu, ale na to ona nedbala. V rukou pevně svírala kámen, který na první pohled nepocházel z pouště, kam dopadl.
"Doktore Fostere, zdá se, že z vaší dcery vyklubala dobrá výpomoc!" zasmál se jeden z vědců.
To už ale holčička byla u nich.
"Můžu si ho nechat, tatíííí?"
Ten se jen zasmál, pohladil dcerku po vlasech, a podíval se jak ostatní souhlasně přikývli.
"Jistě, princezno. Tenhle kousek nebe je jen tvůj."