DMD č. 2. pro 2. 4. 2014. Téma: Kousek nebe

Vídávám je každý den - a s přicházejícícm přívětivým počasím jako by se jejich počet zvyšoval. Každý z nich je jedinečný, ale přišla jsem na pár věcí, které mají společné. Zdánlivě mírný úsměv, možná narušený škraloupem nenápadných vrásek v koutcích úst - a rozhodně to nejsou vrásky od smíchu. Jasné až zářivé oči s výrazem, který dokážu rozeznat, ale popsat vám jej nedovedu.
Přicházejí, procházejí, někdy jen tak stojí. Dnes, když jsem šla kolem nich, dokonce zpívali. Jasně. Čistě. Sopránově. Vybavily se mi malé ostré skleněné střípky.
Jsou chvíle, kdy vám ten váš kousek nebe závidím, opravdu - ale já ho nechci, děkuji.

Zavřeli dveře. Sami doma.
Prohrábl její zlatavé vlasy protkané stříbrem a přivoněl k nim. Podívala se do jeho očí. Hnědozelená se propila v blankytnou modř.
Položila mu ruku na šíji a druhou prohrábla jeho kaštanové vlasy.
Začali se vášnivě líbat.
Přirazil jí ke zdi. Vzdychla.
Šaty ze sebe svlékli na cestě k posteli a deky jako nadýchaná oblaka je objaly a zakryly.
Zem se zachvěla. Vzlétli do nebeských výšin.
"Miluji tě!" řekli současně a zasmáli se svému dvojhlasu.
Dotkli se kousku nebe a pak padali ve spalujícím žáru.
Dva milenci zde leželi jako Ďábel s Padlým andělem za dubnového podvečera.

Střípek nebe rámovaný olezlým tramvajovým okénkem se barví do blankytna. ...Nad Vyšehradem začalo právě svítat.

„Ahoj večer.“ Na peróně si vlepí pusu na rozloučenou.

Obloha zesvětlá ještě víc a slunce se vyhoupne na věž.
Sakra, zase pozdě! Šéfka ho přerazí.

Jirkovy ošoupané kecky tepou do chodníku a čerstvé jarní povětří mu hvízdá kolem uší.
„Dneska bude hezky... Ach jo, den jak vymalovaný a já ho strávím vyplňováním výkazů... Zření má své temné stránky,“ zašklebí se a přidá do kroku.

Jak to, že se ráno vždycky tak zapomenou?

Když jemu ten kousek nebe u kocourka z Kocourků za každodenní maraton stojí...

Povzdychla si, když hudba začala hrát. Chyběl jí její muž, její taneční partner.
Close your eyes, give me your hand.
Najednou před ní stál ten druhý, otázku v očích, ruku nataženou jejím směrem. Přijala, i když by neměla.
Do you feel my heart beating? Do you understand?
S prvními kroky pustila všechno z hlavy. Vnímala jeho tělo a soustředila se na to, aby byla uvolněná a nechala se vést.
Do you feel the same? Am I only dreaming?
Na pár okamžiků dokázala předstírat, že tohle by fungovalo.
Is this burning an eternal flame?
Po chvilce nebe ji čekalo peklo pochybností.

Rose jako dítě věřila, že pokud si něco bude přát opravdu moc, tak se jí to splní.
Když si hrávala s kamarády na schovávanou, přála si být neviditelná.
Když vylezla na příliš vysokou zeď a bála se skočit dolů, přála si mít křídla.
Když po ní matka chtěla, aby vynesla koš se smetím, přála si zjistit, že je ztracená princezna.
Když jí bylo smutno, seděla schoulená na parapetu okna a přála si, aby jí někdo daroval kousek nebe.
Ale teď byla dospělá a onoho dne, kdy opět odcházela do práce v obchodním domě, si na svá dětská přání už nevzpomínala.

Uplynulo již pět let nepřetržitého sychravého nevlídného počasí. Bahno, chlad a špína. Mám pocit, že jsem nikdy pořádně neuschl a nezahřál se. Všudypřítomný zápach smrti, nemoci, nemytých těl a mizerného jídla prohlubuje beznaděj a pohled na lembas a sušené maso mi převrací žaludek. Neustálý strach – nikdy nevím koho z přátel ztratím příště, a který polibek milovaného bude posledním.
Avšak teď bude pár dní klid. Vojska temného pána utrpěla mnoho ztrát a naše těla si odpočinou. Připravíme si vzácnou koupel. Konečně mohu naložit své bolavé svaly do teplé vody. Připadám si vždy, jako bych se na chvíli octl v zemi Valar.

Když se Tobin probudil, vůbec netušil, kde je. Poslední, co si pamatoval, byl Bratr, který se tyčil nad ním a pak omdlel. Válečníci by neměli mít tuhle slabost. Když se pokusil v posteli posadit, chlapec sedící vedle se rychle zvednul a úlevně se usmál.

„Bál jsem se o tebe, Tobine.“
„Kde to jsem, Ki?“
„V Tharinově pokoji. Přinesl tě, když jste byli navštívit tvého poručníka.“

V tom si vzpomněl, jak ho lord Orun obviňoval, že psal králi. Chtěl místo Kima dosadit jiného panoše. Křičel a pak ho začal škrtit.

„Je mrtvý, Ki. A teď mi pomoz, chci vidět kousek nebe.“

Už odmala jsem měl strach z výšek. Jednou se objevil a rozhodl se, že se u mě zabydlí. Nijak mi to nevadilo, kromě tělocviku nebo výšlapů, ale i to se dalo zvládat. Až do nedávna.
Nevím proč, ale zrovna JÁ jsem musel dostat schopnost létat. Nejlepší je, když se to děje naprosto neočekávaně. Jako teď. V jednu chvíli se dívám z okna na kousek nebe a najednou jsem někde bůh ví kde, vysoko ve vzduchu a před sebou pořádný kus oblohy. Neriskuji pohled dolů, čekám až mě to vrátí zpátky, a pak bych asi měl začít tu schopnost nějak trénovat.

"Což o to, Oslí kůže, ta byla jednoduchá. Jedny šaty z oblohy. To se dalo. A ty další dvoje? Sebrat Měsíci trochu svitu a Slunci uštípnout pár paprsků. To tenkrát nebyl vůbec žádnej problém."
"Za to Lada, ta mi dala. První šaty, z paprsků a mlhy, ty byly v pořádku, ale ty druhé a třetí? Kde jsem měl shánět kus letní oblohy! A copak neví, že když se večer setmí, barva nebe je jiná každým okamžikem? Ustřihneš jeden kus a další už má jinou barvu. Tak sem jim s tim praštil. Co já si budu kvůli hroudě zlata ničit nervy."

Harry, Ron a Hermiona se odhodlali k zoufalému činu. Vydali se na Ministerstvo kouzel pozměněni mnoholičným lektvarem. Všechno šlo dobře. Tedy až do doby, kdy...
"Cattermole, v mé kanceláři stále prší," zarazil je postarší kouzelník.
Ron, na kterého neznámý upíral pohled, pokrčil rameny: "Zkusil jste deštník?"

"Hele, nic si z toho nedělej, nemohl jsi tušit, že zrovna jede dolů vyslýchat tvojí manželku," chlácholil Harry přítele o pár chvil později.
"Ve skutečnosti to není jeho manželka," podotkla Hermiona.
Ron se po obou podíval zoufalým pohledem: "A kde jsou teď všechny ty řeči o tom, že každý by chtěl svůj kousek nebe?"

Alexander Audilore, Iškariotský paladin a také člověk, který se jako poslední napil ze Svatého grálu, stál v katedrále, pod nohama mramor, před očima kříž s Kristem. Doušek z posvátného poháru mu propůjčil dlouhý a zdravý život. Už dávno to nebral jako dar, ale jako hrozné prokletí.
Už dříve několikrát pochyboval o čistotě a pravdivosti své víry. Za poslední dva roky měl však vysloveně krizi.
Když o tom mluvil s papežem, bylo mu řečeno, že každý si nosí kus nebe ve svém srdci a mysli.
Teď se s pistolí v puse pochechtával, až tu budou všude kolem to jeho nebe uklízet.

Ztěžka se mu dýchylo a pomalu rostoucí panika ze stran jeho společníků přikládala na jasně plápolající vatru jeho zoufalství. Ačkoli se díval okolo jak jen mohl, nikde nebylo ani stopy po nějakém záchytném bodě, jež by napověděl, kudy vede stará cesta napříč lesním královstvím. Chtě nechtě si musel trpasličí král přiznat, že jeho malá společnost sešla z vydlážděné pěšiny. Tma byla hmatatelná každým vousem i vlasem a přísahal by, že dusivá tíseň jež je obklopovala má i chuť. Chutnala jako vyhaslé pece and cítit byla po prázdnotě. Kdyby tak kousek nebe, aspoň jedna hvězdička zasvítila a ukázala, kudy se dát.

Co všechno se dá spatřit prťavým kouskem nebe? Pro mě, osobu mdlého rozumu, zavřenou v temné cele, je kousek modrošedé oblohy malým zázrakem, celým světem směstnaným do maličkého kousíčku ráje. Často přemýšlím, přestože člověk jako já toho prý není schopen, o tom, jestli bych si celého nebe, kdybych ho měl k disposici, vážil stejně, jako tohohle útržku. Koukal bych se na něj vůbec? Ne, vím to. Co bych dělal s celou oblohou? Zavíral bych se doma a zíral zkrze okno na podobný čtvereček, jaký mám tady. O tenhle kousek se nemusím s nikým dělit - nikdo jiný se na něj nedívá...

Často sedává večer na parapetu okna, kouká na kousek nebe orámovaný jeho popraskaným rámem a snaží se představit si nekonečno. Nedaří se jí to; a když se snaží moc dlouho, objeví v sobě ozvěnu dávné sebedestruktivní touhy být s někým, kdo ji bude celou noc objímat – a ráno jí dá pár facek a řekne, že je úplně blbá.
Pak přijde Charlie, položí jí ruce na ramena a uvaří kakao.
V noci leží vedle něj, poslouchá klidný rytmus jeho dechu a rukama ohmatává vlídnou tmu. Mezi dlaněmi jí proklouzne kousek nekonečna a praskne jako mýdlová bublina, když se na něj usměje.

Pankrác uložil Zdirada ke spánku a vylezl na balkón. Rozhlédl se do dáli a uvědomil si, že okolí domu se od doby, kdy byl ve Zdirádkově věku, neuvěřitelně změnilo. Vznikl tam hypermarket, hobbymarket, opodál dokonce čtvrť mrakodrapů.
Náhle spočinul jeho zrak na nebi. Ten kousek nebe je stále stejný. Měsíc a hvězdy se tam objevují podle té samé nebeské mechaniky a září jako tehdy. Pravda, možná méně viditelně vinou většího světelného smogu.
Uvědomil si nicotnost lidského pinožení zde na zemském povrchu a vzpomněl si na Kanta, jeho hvězdné nebe a kategorický mravní imperativ. Vzal kbelík odpadků, popelnice volá, přízemnostem neunikneš.