Zvony v Old Bailey

Byla pro něj jako plamen pro můru. Nedbal na popáleniny, ani mnohem horší důsledky. Nemusela by dělat nic a stejně by celé noci nespal jen z touhy po ní.
Jenomže ona se usmívala, smála a posmívala se mu s kousavým vtipem, který dokázal překonat i bolest z posměchu, co si z něj tropili jiní.
Nedivil se jim. Jeho tvář v zrcadle neproměňoval dohasínající plamínek lampy ani noční stíny. Byl stejný jako ráno. Stejný jako bude zítra.
Poslouchal poslední tóny večerního vyzvánění.
Věděl, že za ní nakonec půjde, a lhal si, že to nedopadne špatně.
Ne všechno, co vzplane, musí uhořet...