Konec dubna 1945
Bylo mu šedesát tři let a Věře skoro dvaapadesát, když v dubnu roku 1945 odjeli do Německa. Julija s nimi nebyla – už dlouho o ní neměli žádné zprávy. Utíkali podruhé v životě a znovu před týmž nepřítelem.
Skončili v uprchlickém táboře nedaleko Mnichova. Dny nebyly tak zlé, ale večery v místě, které se teď na krátkou dobu stalo „domovem“, večery zatmívaly nebe i rozum. Vzpomínky, sdílené i soukromé, se proplétaly, stavěly mezi sebou mosty a zase se od sebe vzdalovaly do zdánlivě neexistujících souvislostí. Grigorijův Charkov, Věřina Moskva. Lemnos, Gallipoli, na chvilku Praha a nadlouho Brno… Kde je vlastně doma?
Nevím, jestli bydleli ve stanu, nebo nějaké budově, tak snad to takhle postačí...
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
No to je fakt těžký osud,
Tora
No to je fakt těžký osud, pořád jak nomádi sem a tam... a nevědět o dceři. Smutné.
Možná bylo lepší, že o dceři
Apatyka
Možná bylo lepší, že o dceři nevěděli. Měli alespoň naději...
Ach jo, neměli to vůbec
Esti Vera
Ach jo, neměli to vůbec jednoduché...
Neměli. Já už tři dny
Apatyka
Neměli. Já už tři dny přemýšlím, jestli to nejhorší mají za sebou, nebo před sebou. Z hlediska těch "velkých dějin" pochopitelně za, ale na té ryze osobní rovině to bylo, obávám se, o něčem jiném... :(
Ono je strašně těžké takhle
Faob
Ono je strašně těžké takhle na stáří začínat úplně znovu... Bolavé.
Bohužel. Osobně vnímám tuhle
Apatyka
Bohužel. Osobně vnímám tuhle poválečnou etapu jako jednu z nejtěžších :(
Historie tomu chtěla, že
Killman
Historie tomu chtěla, že jeden útěk nestačil.
Bohužel...
Apatyka
Bohužel...
:-(
neviathiel
:-(
:(
Apatyka
:(