MILA MARUSKO PRIJED NA NEDELI – K VECERI SVICKOVA A TVUJ MILOVANY KOLAC – PREDTIM POMOC S VYKLIZENIM PUDY – MOZNA POROSTOU I HOUBY – TETA LADA
DORAZIM RANNIM VLAKEM – VECER MUSIM ODJET – RANO PREDNASKY – MARIE
Po bolševické revoluci z Ruska odešly statisíce lidí. V mladém Československu se rozeběhla Ruská pomocná akce a několik desítek tisíc těchto exulantů se zde usadilo. Někteří na pár měsíců, jiní zde založili rodiny a strávili tu celý život.
Kdo byli? Jak žili a jak poznamenali tvář české (i světové) historie?
Zkušenost exilu byl původně název výstavy o emigrantech konané v roce 2017 v letohrádku Hvězda.
Dospávám poslední obraz dubnového snu.
Jarní odpoledne posledního roku předposledního století druhého tisíciletí. Osmiletý Nikolaj si se sestrami hraje v parku. Když zpod lavičky vyběhne malá myška, děti ji pronásledují pohledy – a zatímco myška zmizí za keřem, jejich oči uváznou na nádherně vyklenuté duze.
„Podívej, mami,“ zavolá čtrnáctiletá Olga, „to je dobré znamení!“
Píše se poslední den čtvrtého měsíce posledního roku první čtvrtiny prvního století třetího tisíciletí a nejposlednější záchvěv mého snu má podobu žluté kachničky držící v zobáku kalendář s nápisem ZDRAVÍME ESTI VERU.
Brzy přijde půlnoc a s ní všední datum 1. 5. 2025.
Dobrý večer. Dobrý den!
Nejdřív ze všeho: místo tradičního historického okénka je TADY odkaz na příslušné heslo v internetové Databáze ruských emigrantů v meziválečném Československu – pokud vás zajímá historický předobraz mého postavy a jeho osudů, neváhejte a klikejte. Co se tam nedočtete, to byla autorská fikce :)
Letos to byl pro mě zvláštní duben. Že nebudu moc stíhat, jsem věděla od začátku – ale výsledek předčil i ta nejtemnější očekávání. Připadal jsem si jako člověk, který pokojně usednuv na židli nezpozoroval, že ji přímo pod ním rozežírají (zlatí) dřevokazní mravenci. Do psaní se mi to promítlo docela hodně – v březnu jsem plánovala veselou, barevnou sérii, a teď mám dojem, že temnější drabblen jsem ještě nenapsala. O to víc bych chtěla poděkovat všem, kteří to se mnou nevzdali a četli a komentovali. I když jsem dopředu varovala, že letos to nedokážu oplácet. Moc a moc vám děkuji, vaše komentáře a postřehy mi vždycky zlepšily den. A samozřejmě se sluší poděkovat organizátorkám, KaT a Nif a všem kontrolorům – bez vás by to nešlo, jste skvělí <3
Proto taky tentokrát tradiční rozloučení dávám do závorky. A těším se, že v létě se vrátím a budu číst, téma po tématu a drabble po drabble. A všechna vám je okomentuju! (Tak tedy: Za rok na počtenou!)
Sny jsou podivná věc. Někdy se nám celou noc zdá jedna jediná vteřina, jindy ve sto schrupnutích proletíme sedm let. Obrazy se při tom ani tak nestřídají, jako vzájemně splývají do podivných chimérických spletenců.
Kabinet profesora Bilimoviče na Právnické fakultě Univerzity sv. Vladimíra v Kyjevě: Nikolaj mu asistuje a sám se při tom připravuje na profesuru z politické ekonomie a statistiky. Vlastně ne, najednou mi nějak mládne – teď sedí ve kterémsi auditoriu téže fakulty a univerzity a týž jmenovaný profesor drží jakousi přednášku. Snem se mihne kalendář, obraz se mění, je rok 1910. Z Nikolaje je osmnáctiletý gymnazista, právě maturuje.
Porod.
Mírně načernalý humor.
Když se Nikolaj seznamoval s Ksenijí, bylo to ospale pomalé a přesně podle etikety. Pravidelně nepravidelné schůzky v kyjevských čajovnách, vzdálená blízkost malých stolečků, nesmělé pohledy…
Když se Ksenije seznamovala s Nikitkou, bylo to proklatě rychlé a bolestivé. Třetího června roku 1917 – téměř uprostřed tryskajícího bezčasí mezi dvěma revolucemi – se jejich první syn rozhodl, že se narodí. A hned. A okamžitě. A jestli si, rodičové, myslíte, že pan doktor sem z té milostné schůzky stihne rychle doběhnout, tak se zamyslete znovu.
Přiznávám, že to ode mne nebylo hezké – ale když se mi tohle drabble zdálo, ze spaní jsem se smála.
Prosím vás, jsou tam milostné schůzky, je tam rychlost, je tam negace speed datingu, mějte mě rádi – píše se druhá polovina desátých let dvacátého století, já to tam líp nenarvu :D
Ne větší, než potřebuje na denní tisk
Já vím, má se mi zdát jen volný seriál. Jenže sto slov je někdy moc málo.
Nikolaj vstoupil do Děnikinovy armády v roce 1918. V roce, kdy jeho nejmladšího bratříčka a s ním spoustu dalších gymnazistů bolševici zastřelili.
Držím v dlani sněhovou vločku časoprostoru. Nemám víc, než ten letopočet a tu zemi. Když se na to člověk dívá z jiného milénia, nemělo by mu na pár měsících (neřkuli dnech) příliš záležet. Jenže… Co bylo dřív?
Mrtvý bratr? A pak – krev vzkypělá zlou touhou po mstě a vstup do armády?
Racionální úvaha, rukování, hrdý voják? A pak – jen telegram: GLEBA ZAVRAŽDILI
Do definitivního probuzení zbývá jen pár dnů. Můj sen vstupuje na nejistou půdu. Koneckonců, nikdy nebyl ničím víc než interpretací interpretace. Jenže se do něj po špičkách vkradl nezvaný host, dávno mrtvý umělecký směr, romantismus. Možná v tom příběhu hledám víc, než v něm kdy bylo. Možná je to jen sen. Možná sen lucidní. Možná jsem už dávno vzhůru a spánek si jen namlouvám.
Píše se rok 1918. Rudá armáda přikazuje, nutí. Bílé se také říká Dobrovolnická. Hádej, hádej, hadači… Nikolaj vstoupil do Děnikinovy armády. Hloupý zelenáč, frontám velké války se vyhnul – a teď se dere mezi ostřílené vojáky. Proč?!
Bílá armáda je zastřešující název pro XY vojsk, armád, sborů atd.
Už několik dní spím špatně, sen se mi trhá a únava roste. Jenže se píše poslední rok první čtvrtiny prvního století třetího tisíciletí (měsíc čtvrtý, den pětadvacátý), takže můžu si bez problémů vypomoct trochou té (skoro) neškodné chemie.
Proto dnes usínám brzo – a spím hluboce, těžce.
Evakuační plavidlo – jak vznešeně to zní! – se pod ocelovými mraky blíží ke křovinatým kyperským břehům. Skrytý stínem slavné španělské sestřenky sevřel rozvrácené Rusko pod krkem skvrnitý tyfus. Dobrovolníci Děnikinovy armády namísto s Rudou armádou bojují s červenou vyrážkou. Loď nemocných a umírajících čeří nářkem horečnatých snů hladinu Středozemního moře. V zádi jí stojí smrt.
Noci kyperské, noci milostné, která z vás zrodila Afroditu?
Noci kyperské, noci milostné, která z vás zabalila do hedvábného pláště horečnaté sny a nechala se prostoupit zburcovanou fantasií? Noci kyperské, noci milostné, která z vás rozpoutala na špinavém okně zázračný tanec pinie s cedrem? Noci kyperské, noci milostné, která z vás povolala k lůžkům ubohých vyhnanců dávného Asklepiova hada? Noci kyperské, noci milostné, která z vás pohltila poslední tyfovou kapku? Noci kyperské, noci milostné, která z vás spatřila, jak Nikolaj otevřel oči, znenáhla jasné a přítomné?
Noci kyperské, noci milostné, která z vás otevřela hvězdy a Měsíc, aby kázala – žít?
Konstantinopol je Turecko, jenomže před dvěma lety to byla Osmanská říše, a Nikolaj přijel z Kypru, ale předtím z carského impéria, které už taky není, říkají to mapy a noviny, ale co na to ti kluci, ruský Nikolaj a osmanský Mehmed a uherský András, vždyť jim čtyři roky tloukli do hlav, vyhrajeme, jste hrdinové, náš národ je velký, a kde je teď vítězství, hrdinství, velikost, zůstala jen hořká pachuť dětí šílených nemocí propagandy, kdo jim zahojí duši, aby ze zpupné pýchy dospěla hrdá čest, nikdo, a tak se rok po první zakládá na druhou světovou válku a nikdo to nevidí.
