Na dně

Tichá voda snadno splývala s davem, vždycky šla s proudem, většinou ledově klidná, maximálně si pro sebe tiše bublala, když jí něco narušilo kruhy.
Když se jí ale zvedla hladinka, v tiché vodě se vzedmula stavidla a vylila se z břehů, následovaly vodopády slov a moře výčitek, bezbřehý smutek a zurčící veselí. Když se dostatečně vypařila, tak jí zkalenou jak vodáka přátelé uložili do vodní postele a nechali usnout na vlnách odplouvající noci. Ráno, v krůpějích potu, se zrakem zamlženým, utopená ve výčitkách, pila břečku a slibovala, že už jí to konečně doteklo a že zůstane už navždy na suchu.