Zpět ve svém doupěti líže si rány

A potom se rozhlédl po zanedbaném kutlochu a hluboce se zamyslel. Ten poslední střet mu pocuchal psýché víc, než by si byl pomyslel. Než žít úplně na dně, v tomhle odporném pelechu, na okraji společnosti – nebylo by nakonec lepší přidat se k nim? Radostně budovat, radostně se družit, zpívat radostné písně o radostném budování a radostném žití, ohnout se a přizpůsobit? Tiše zíral na lichou ponožku, jako by to byla lebka toho imperialistického feudála Hamleta. Pak se vzchopil. Ponožku zavěsil na okenní kličku a naházel do ní vajgly, protože v tom čurbesu nemohl najít popelník. Konformita? Nikdy! 

Jen počkej, zajíci!