Jen počkej zajíci!

A potom se rozhlédl po zanedbaném kutlochu a hluboce se zamyslel. Ten poslední střet mu pocuchal psýché víc, než by si byl pomyslel. Než žít úplně na dně, v tomhle odporném pelechu, na okraji společnosti – nebylo by nakonec lepší přidat se k nim? Radostně budovat, radostně se družit, zpívat radostné písně o radostném budování a radostném žití, ohnout se a přizpůsobit? Tiše zíral na lichou ponožku, jako by to byla lebka toho imperialistického feudála Hamleta. Pak se vzchopil. Ponožku zavěsil na okenní kličku a naházel do ní vajgly, protože v tom čurbesu nemohl najít popelník. Konformita? Nikdy! 

Jen počkej, zajíci!

Vlk se opíral o strom a ostentativně ukazoval prázdné dlaně: "Hele zajíc, serem na to."
"Prosím?" povytáhl zajíc obočí.
"No, jakože už tě nebudu prudit. Nemá to vejšku. Kór když máme společný nepřátele."
"Prosím?" povytáhl zajíc obočí ještě víc.
"Jsem trochu študoval, koukej," vlk začal z usmoleného baťohu lovit zmuchlané letáčky. Animal liberation front... Earth First!... "Dobrý, ne? Jdeš do toho se mnou?"
"To jsou extrémistický organizace," vyhrknul zajíc.
Vlkův úsměv se o něco rozšířil: "A to nám vadí?"
"Tady ten leták je dvacet let starý!"
"Má bejt? Myslíš, že lidí je od tý doby míň?"
"No... A co bys chtěl jako dělat?"
Vlk se poplácal po batohu, ve kterém to tajemně zachřestilo, a kývl hlavou na strojový park olbřímí těžební společnosti, výhrůžně parkující jen pár metrů od hranic chráněné krajinné oblasti.
"O něčem bych věděl."

Poprvé to bral jako náhodu. I mistr tesař se jednou utne.
Podruhé to považoval za jeho nehorázné štěstí. Jinak z té trouby přece vylézt nemohl.
Potřetí si myslel, že tentokrát to vyjde. Nevyšlo.
Počtvrté a popáté se nevýslovně naštval.
Pošesté vypracoval důmyslný plán. Nefungoval.
Posedmé byl tak nepříčetný, že málem rozmlátil všechno kolem.
Poosmé mu svitla naděje. Chabá.
Podeváté se málem sám zabil.
Podesáté a pojedenácté se na místě rozbrečel.
Podvanácté s tím chtěl nadobro seknout.
Jenže zjistil, že třináct životů nemá už nikdo. Začal se zvrhle těšit.
Bezdůvodně.
Potřinácté to bylo nachlup stejné. Začal zoufale výt.
"Zajíci! Jen počkej!"

Nahlásili nám, že je agresivní a demoluje okolí. Seděl v temné nálevně, před sebou kdoví kolikátou sklenici vodky.
Přisednu si, nejprve dlouho mlčím, pak ho zkouším oslovit. „Jak to jde, Vlku Vlkoviči? Co zajíc?“
„Právě! Nejprve to vypadalo dobře; dostal i funkci v nějakym výboru, snad pro zdravou stravu. Pak se asi zbláznil, provokoval, prý „Máte mrkvovou?“ Dostal dva roky na Sibiři, zmrzlinář se nasral a udal ho, prý za plýtvání společnými socialistickými potravinami …
Tak teď jsem mu tam v lednu alespoň poslal na přilepšenou plnou bednu mrkve, ale zda došla, nevím …
Nemáte náhodou záchrannou stanici i pro kladné hrdiny?“

Nahlásili nám, že je agresivní a demoluje okolí. Seděl v temné nálevně, před sebou kdoví kolikátou sklenici vodky.
Přisednu si, nejprve dlouho mlčím, pak ho zkouším oslovit. „Jak to jde, Vlku Vlkoviči? Co zajíc?“
„Právě! Dostal funkci ve výboru pro zdravou stravu … Všem nutí tu svoji mrkev. V létě, v zimě, každý den musím sníst jednu, jinak mne nahlásí. Znáte „Máte mrkvovou?“ To je taky jeho dílo … Po roce, když to tady nikdo nežral, ji poslali do Artěku, pionýři zbaští všecko …“
Smutně se zahleděl na chmurnou zeleninu.
Zachránila ho ježibaba. „Máte rád perníčky?“
Od té doby žije spokojeně u nás.

Konečně mám možnost splnit si svůj dávný sen. Na pódiu exibuje ten vygumovanej pozér, žongluje s vajíčkama a zblbý pionýři na to z hlediště hypnotizovaně čuměj. Vstanu a zařvu z plných plic: „Nebude to dlouho trvat a celá tahle obří říše půjde do kopru! Strana půjde do kopru! A váš novej prezident bude ožralej jak Dán dirigovat berlínskou filharmonii!“ A pak už si jen vychutnávám, jak se tomu trapákovi začínaj chvět tlapičky a vajíčka mu padaj na hlavu, jedno za druhym, až je celej zapatlanej od bílků a žloutků. Vlk vedle mně jen obdivně hlesne: „Tomu říkám Artěk, ty vole.“