Antonín a Ludmila

Ludmila Dlouhá se probudila do nehostinného rána všední samoty a její myšlenky se ihned stočily k Antonínu Válkovi, její dlouholeté lásce. Připravila si snídani, upravila se, chvíli sledovala jakýsi nezáživný program v televizi, reprízu reprízy, avšak obraz Antonína Válka to nezapudilo. Neustále jej viděla, jak vytahuje vratné lahve z kontejneru, aby si po jejich vrácení mohl zakoupit krabicové víno. Druhý obraz, který ji fascinoval, byl způsob, jakým Antonín ono víno zuby rve a následně zuřivě vypíjí, přičemž si potřísní již mnohokráte potřísněný vatový kabát. Musila jít.
Seděl u nákupního centra, dřímal.
"Toníku," řekla, podávajíc mu dvacetikorunu.
"Děkuju, Ludmilko," zamumlal Antonín.