DMD č. 11. pro 11. 4. 2014. Téma: Spřízněná duše

Mluvilo se o nich pořád. Koneckonců klepy byly vždy lidskou výsadou. Samozřejmě nebyli jedinou dvojicí. Existovali mnohé jiné, ale dvojice byly představovány v různou dobu - zřejmě všichni chtěli, aby byl každému dán dostatečný čas, aby předvedl, co dovede. Byli krásným párem, ale přesto byli každý jiný. A to samé platilo o všech dvojících. Jeden přidával, druhý ubíral. V některých párech tyto rozdíly byly až podíly. Někdy se práce jednoho partnera lišila tak moc, že byl k nerozeznání od druhého. A přece byly vždy zpřízněni. Sčítání a odčítání. Násobení a dělení. Derivace a integrál. A jiní.
Učitelé je milovali, žáci nenáviděli...

Kdyby se jí někdo zeptal, kdy se zamilovala do Shining Armora, asi by nedokázala odpovědět. Starala se o malou Twilight - a možná to byla právě sdílená láska k té malé a trochu společensky neobratné klisničce, která jim ze začátku našeptala, že mají něco společné.
Nebylo také divu, vždyť princezna Cadance byla prakticky synonymem lásky už od chvíle, kdy jako malá zlomila žárlivé kouzlo zlé Prismie a získala svůj cutie mark ve tvaru krystalového srdce.
Že našla hřebce, jehož láska se té její dokázala vyrovnat, jí však - trochu paradoxně - prozradila svým útokem Chrysalis.
Kombinovaná síla jejich vzájemné lásky dokázala prozářit Equestrii.

Dalo se říct, že už se se svou situací tak nějak smířil. Ne že by mu to příliš vyhovovalo, ale nestěžoval si. Říkal si, jsou to stejně jenom takový skořápky, důležitý je to, co je uvnitř, tam pod povrchem.
Ten den ale přišla jedna cácorka , která se s nečekanou drzostí dobývala do jeho obydlí, Pokoušel se jí zahnat, protože jednoduše věděl, že už na ni nemá místo...
"Ale co," pomyslel si, "uplavat ji nenechám..." a dřív, než se tělo opět vynořilo na hladinu, skočil po stoupající dušičce.
Nezbylo však než ji přidat do obsazeného hrnečku.
"Aspoň tam Erbenovi nebude smutno..."

„Už když jsem tě viděl poprvé, věděl jsem, že seš výjimečný. Někdo by to do tebe třeba neřekl a nevšiml si toho ani za tisíc let, ale já takové věci poznám, na to vem jed! Cítil jsem to z tebe hned od začátku a věděl jsem, že se na tebe můžu spolehnout a kdykoliv se k tobě schoulit, protože mě nikdy, nikdy nezradíš. A víš ty co?“ mrknul kocourek a skočil na klín jeskynnímu trollovi s černou buřinkou a čumáčkem šťouchl do dálkového ovladače, který měl na opěrce křesla. „Tak si to Chcete mě pusť. Na Star Trek kouknu zítra.“

Nakonec mu Stark ten drink nalil, přestože to byl rok než si pro něj přišel.
V pološeru obrovského obýváku v nyní zrekonstruované Avengers Tower seděli se opírali každý o jinou zeď, daleko od sebe a v tichu popíjeli.
Alkohol chutnal otřesně, ale společenské konvence nepovolovali plivat.
Pak Stark začal vyprávět. Vtipy. Drobnosti. Jen ostražitost mu bránila vylít si srdce.
Loki odpovídal. Přidával vlastní zážitky a říkal to co se mu zrovna zdálo jako nejlepší.
Polobůh a šílený vědec našli společnou řeč.
"Starku?"
"Tony."
"Anthony?"
"Ano, drahý?"
Ach, ten přiopilý tón.
"Děkuji."
Mezi první sklenkou a úsvitem je zastihlo vzájemné pochopení.

Než se Pip stihl v té načechrané běli rozkoukat, oslovil ho nějaký pán.
"Vítej v Království nebeském, chlapče."
Ano, pamatoval si padající zeď. Ale s ním byl...
"Prosímvás, kde je Krysák?"
"Kdo?"
"To je můj kamarád. A taky je to pes," opáčil Pip.
Petr zavrtěl hlavou. "Psi mají vlastní nebe. Lidi mají složitější přijímací proces."
Po týdnu si Petrovi i andělé stěžovali, že ten kluk je jako tělo bez duše, což je u duše bez těla na pováženou. Rozhodl se, že to možná už radši poruší pravidla.
Ostatně, s tím druhým to tam u nich svatý Guinefort taky nemohl vydržet.

"Méďo, pivko!", zahaleká Lev na hostinského, vstoupiv do hospody.
"Kde máš kumpány, přijdou?", ptá se hostinský Medard Medový, řečený Méďa.
"Nevím, ale mohli by, když dávají Ligu mistrů; zapni, Méďo, bednu."
A už je v hospodě i Tadeáš a rozšiřuje množinu zdejších diváků.
"Nebrblala Timea, že zase mizíš?", ptá se Lev.
"Dnes ani ne, od doby, kdy ji jednou probudil výkřik 'tři jednáááá', je raději, když sporty sleduji mimo dům."
"Rozumné děvče, Scholastika brble vždycky. Ještě, že si ten fotbal můžu vychutnat zde mezi spřízněnými dušemi", libuje si Lev a přemýšlí, zda dnes zápas dospěje do prodloužení. Tehdy více vypije.

Měla vlastně docela realistické nároky.
Chtěla jen, aby se s někým mohla v intoxikovaném stavu válet na gauči a poslouchat shoegaze. Chtěla někoho, s kým by ji bavilo mlčet. Chtěla kamaráda, který by se smál jejím blbým kecům a sám vedl ještě blbější. Chtěla parťáka, s nímž by mohla filosofovat v prvním ranním metru. Chtěla dvě oči na jednom obličeji, do kterých by se mohla čas od času zaklesnout. Chtěla člověka, který by znal zpaměti mateřská znaménka na jejích pažích. Někoho, s kým by mohla blaženě ztloustnout.
Nechtěla moc. Jediné, co našla, byla pomazánka s příchutí skořicových sušenek.
Také možnost.

„Mohl by být mým synem a mám o něj strach, jako by jím skutečně byl.“ pomyslel si Jonatan. „Musím ho chránit před zlobou svého nenávistného otce, protože Davidovi usiluje o život z obavy, že uchvátí jeho postavení.“
„Je to zvláštní.“ přemítá David. „Jonatan mne nepovažuje za soka. Nežárlí a nezlobí se, že přišel o dědičný trůn, že Bůh mne vybral jako budoucího krále místo něho.“
„Mám rád Davida, jako sám sebe.“
„Jonatan, riskoval kvůli mně život. Vážím si ho. Poděkuji mu.“ rozhodl se David.
Nasazovali život, aby se setkali. Tehdy netušili, že se vidí naposledy. Dva věrní přátelé, spřízněné duše.