44. Politicky choulostivé

„Měli bychom vyčlenit nějaké odlehlejší místo. Bezpečné,“ vpíjel se pohledem do mapy plukovník MacKay, usrkávaje dávno vychladlý, ale přece čaj.
Příchozí z jihu, kteří se zatím hromadili v Crianlarichu, tam očividně nemůžou zůstat. Tamní hostel má kapacitu asi třicet. Už teď bude přeplněný. Ne, musí je dostat sem. Zřídit třídící stanoviště. Vyzpovídat ty lidi; kdo jsou, odkud, co zažili? Jakou pomoc potřebují?
Jak jsou nebezpeční?
Bude je potřeba izolovat?

Telefonní rozhovory s týmem Glen Coe nedokázaly na tyhle otázky odpovědět, zvlášť, pokud ho nenapadly včas. To, že přeživší jsou téměř katakoničtí, pořád otvírá dosti velké množství možností.
Na jih posílá dva autobusy. Počítá s tím, že jeden naplní určitě. Druhý zůstane na místě a vrátí se, až bude naplněný taky.
To už zpátky na jih dorazí první.
Kolik sakra těch lidí bude? A kam je sakra dáme?
Že by?
Poklepal prstem do mapy a usmál se. O tomhle místě věděl.
O tomhle místě věděli všichni.
Achnacarry.
Kousek od Fort Williamu a přece odlehlé. Nízké kopce, ale velice obtížně prostupné. Uzavřená oblast. Když tu mohli trénovat Commandos, je to dobré místo i pro bezpečné ubytování uprchlíků.
A autobus tam projede.
Ze starých baráků sice moc nezbylo, ale přece dost... dost do začátku.
Pokud bude potřeba delší internace, můžou postavit další.
Základy zůstaly.
Pokud bude potřeba další internace? To není nepřítel, to jsou naši!
... Jsou to opravdu naši?
No, uvidí se.
Třídící stanoviště; zdravotníky, psychology a... veterány, aby zajistili bezpečnost.
Zdravotníky a veterány pošle i s autobusy.
Promnul si spánky. Bylo toho hodně.
Zajistit kontakt s Obanem... na to pustil místní politickou reprezentaci. Koneckonců spolu jednávali i dřív.
Zajistit severní hranici... tým Loch Ness je ještě aktivní. Bude potřeba začít jednání se separatisty v Dornie, někdy.
Krok za krokem. Ono to půjde.

Modrožluté autobusy Citilinku obkroužily prázdný kruhový objezd, zanořily se pod most a vjely do Crianlarichu.
Přímo do válečné zóny.
Barikádu tvořila dvě auta a víceméně vypadala snadno překonatelně. Byla tam snad jen aby se neřeklo. Z jednoho z aut vystoupila postava v uniformě a rozezněla píšťalku.
Byl to ten typ, jak je slyšet snad i v hurikánu.
A z domů začali vybíhat lidé.
Ozbrojení lidé.
Hůl na shinty, pohrabáč, kuchyňský nůž, to řidičům starost nedělalo. Sportovní luk si vysloužil zakroucení hlavou.
Prastará kulovnice už úděs.
Naštěstí byl poplach víceméně planý. Místní nezaútočili.
Ale stejně...
„Jestli si myslíte, že tohle rozeberem a pustíme vás dovnitř, to se teda pletete! Hezky si to vobjeďte! Zpátky a na druhej kruhák, ty hovada sem pouštět nebudem, a co se sem bude chtět dostat silou, tak skončilo!“
Mluvčí sice vypadal neozbrojeně, ale hovořil s autoritou, jíž mu dopřávala jeho uniforma a jistota podpory za zády. Karlíkův kolega.
„No jo, Bobe, ale když hostel je blíž vodsaď, a já nechci aby ty vlkodlaci chodili dálejc než musej...“ protestoval majitel luku.
„Zklapni! Ty hovada v hostelu sou zamčený a zůstanou tam zamčený, to by tak hrálo, aby se tu promenovali a zabíjeli si!“
„No sorry jako, ale to ne. Můj hostel mi blokovat nebudeš. Já je chci pryč, než z toho udělaj kůlničku na dříví, a žádný ty řeči vo podpalování, co se tu vedly, slyšet nechci!“ mluvčí se rozhlédl výhružně kolem.
„Nedávají pozor, nemáme tam vletět?“ zeptal se tiše veterán z předního sedadla svých kolegů. Nebyl si jistý, jak na situaci nejlépe zareagovat. Sice míval nejvyšší hodnost z přítomných, ale na rozdíl od nich býval psovod, ne člen úderného oddílu.
„Ne, když ještě chvíli počkáme, tak se pohádaj mezi sebou a možná to vyříděj za nás.“
Jenže to už řidič stáhl okénko a s autoritou člověka, který měl po roky každodenně v rukou životy desítek lidí, tedy svých cestujících a ostatních účastníků silničního provozu, nemluvě o mnoha zkušenostech s překážkami v cestě, vznesl dotaz.
Několik dotazů.
„Mohli byste nám říct, o co tu jako jde? A na jak dlouho to vidíte? Jo, a kam mám vyložit ty zásoby?“
Zásoby, to bylo to slovo. Dav pookřál a rozpadl se na jedince.
„Zásoby... jo, to jo, ty ke mně, do vobchodu...“
„Jo, do vobchodu, to jo, a něco ke mně, do hospody...“
„Do hospody, to taky jo, a něco ke mně, na poštu...“
„A do školy, do školy taky, myslete na děti...“
Proč v takových situacích všichni tvrdí, že myslí na děti?
„A do kostela! Aby bylo pro chudé?“
„My tu máme chudé?“
„Jasně, třeba já jsem chudej...“
„Jo, zrovna ty, to hrozně.“
S úlevou, že to na nějaký útok nevypadá, vystrčil hlavu z autobusu i zdravotník.
„Vážně, co se tu stalo? Je někdo zraněný? Potřebujete pomoct?“
Potřebujete pomoct?
Další kouzelná slova.
A náhle už barikáda nebyla nepřekonatelná. Pak už to nebyla barikáda, ale jen dvě auta, která odtlačili („Jenn, ty blbko, ty tam máš ruční brzdu!“) a autobusy byly konečně vpuštěny dovnitř.
„Chce to vopatrně,“ sykl veterán ze zadu. „Nemáme zbraně.“
„Taky nevíme, kde je ten průzkumnej tým,“ doplnil psovod.
To se měli brzy dozvědět. Aspoň zčásti.

Stáli nad mrtvolou, tak trochu rozpačitě. Zdravotnice a dva veteráni, protože vojáci rozhodně nehodlali zdravotníky pustit z očí. Musí je chránit.
„Zhroutil se a všichni se rozutekli, říkali.“
„Takže nikdo mu nedával první pomoc?“
„Ne. Divíš se jim?“
„Vlastně ne. No, aspoň na nic nesahali, ani ho pak nepřejeli buldozerem nebo něco...“
„Jeden by se jim nedivil.“
„No, že by to chtělo pitvu.“
„Ale ne tady, že ne?“
„Ne, ve Fort Williamu, v nemocnici. Tam jsme na to vybavení.“
Řada lidských mátoh byla usměrňována do autobusu. Místní, kteří nezalezli domů, výhružně svírali své zbraně, ale nebylo v tom žádné nadšení. Nevypadalo to, že začnou útočit.
Až uprchlíci odjedou, uleví se jim.
Z jihu chodí další, pomalu, ale jistě. Možná pár desítek za den, kdo ví jak dlouho to bude trvat nebo jestli přijde nějaká větší vlna. Místní to nezajímá.
Jejich jižní barikádu netvoří jen dvě auta. Je solidní, vysoká i široká a blokuje silnici vedoucí z jižního kruhového objezdu,
Barikáda a neprostupné křoví. Město je chráněno dobře.
Pokud uprchlíci nezačnou proudit po železnici.
Jižní kruhový objezd má i další barikádu, na silnici vedoucí na sever. Tu ale místní rozeberou. Pod podmínkou, že tam Fort Williamští udělají stanoviště, parkoviště autobusů, a jak říkají i „odchytovou oblast“. K barikádám zatím dorazilo asi patnáct mátoh; poněkud je zmátly a chodí po kruhovém objezdu stále dokola.
Naložit je bude snadné.
Dál na jih už nikdo nepůjde.
Nikdy.
Ta jedna farma, co tam ještě je, se o sebe postará sama.