Eragon

Byl krásný slunečný den. Eragon měl dost času, než se Orik rozloučí s Hvedrou. Sednul si na schody a pozoroval trpasličí děti, jak si hrají. Děti si hrají vždy a všude. Byl toho svědky i mezi Vardeny, kde si děti hráli mezi muži, ve zbrani. Tyto děti, si ale hráli se Safirou. Hemžili se po ní, že jeho velká dračice téměř nebyla vidět. Lezli jí po zádech, klouzali po ocasu a šplhali po ostnech. Nejvíce ho ale zaujali dvě odvážné děti. Šlo o chlapce a holčičku. Sedli si Safiře na hlavu a rozhlíželi se po kraji.
"Nelochtá to?"
"Lochtá," zavrněla.

Mladík se zády opíral o studenou kamennou zeď Gil‘eadu. Neskutečná bolest mu pulzovala v hlavě. Přerývavě dýchal. Jeho oči se vpíjeli do stína stojícího nad ním. Ten se pobaveně ušklíbal a pohodil svými kaštanovými vlasy, které dokonale kontrastovaly s jeho křídovou pokožkou.
„Kam se poděl ten hrdina, který tu stál před chvílí?“ zasmál se a pozvedl levou dlaň. Kopí, ležící nedaleko, se zvedlo a namířilo na Eragonovu hruď. Dřív než zaútočilo, strop místnosti praskl a dovnitř skočila Safira. Při přistání přišpendlila svými pařáty Durzu k podlaze. Eragon se usmál.
„Už jsem tu, náfuko.“ zavýskl Murthag ze sedla na rozzuřeného stína.

Bylo léto a horko nehybně viselo ve vzduchu. Okolo hlavního města Urubaen kempila početná armáda lidí, elfů, kočkodlaků a jiné havěti. Na obležených hradbách se to jen hemžilo královskými vojáky. Schylovalo se k poslední bitvě.
Čekali.
Vojevůdci Jormunda a Roran se koupali v potu. Nebyla to sranda, stát celé dopoledne v plné zbroji na rozžhavené pláni, v bojové pohotovosti a bez pití. I elfka Arya už poklepávala nohou a dračice Saphira netrpělivě vyfukovala kroužky dýmu.
ERAGONE!
Už... jdu, odpověděl potem splavený Eragon a s námahou se opět soukal do kalhot. Proč jen mu nikdo neřekl, co dokážou třešně a mlíko?