DRAO

Ederan dorazil na ples sám a očekával, že z něj sám rovněž odejde. Neměl důvod předpokládat, že by tomu mělo být jinak.
A přece.
Mladý šlechtic z rodu Farristerů se k němu přivinul jako šlahoun popínavé růže. Plný sladkých slůvek a úsměvů a trnů zahalených v hedvábí. Kdo by mu odolal? O pár sklenic vína a trochu té nezávazné konverzace později byli oba na cestě do Ederanových komnat. Kdo je zahlédl, šeptal si o vlku a beránku; avšak kdo z nich byl kdo?
Ederan na speed dating nikdy nevěřil. Prý to přináší jenom trable.
Dnešní večer se neukázal býti výjimkou.

Ty časy byly dávno pryč.
Dnes už je kromě elfů pamatoval málokdo živý. Časy, kdy vládl zlý král Galbatorix, kdy Dračí jezdci byli jen báchorkou pro děti. Kdy ostrov Vroengard existoval opuštěný a nasycený temnou magií, místo nepřístupné pro cokoli živého kromě obrovských snalglí.
Pak Galbatorix padl a magie se rozplynula jako jedovatá mlha. Vítr zavál na ostrov semena rostlin a ta se uchytila v půdě a začala růst.
O mnoho měsíců později na vlnách připlula loď. Nebyla to lidská noha, nýbrž myší, kdo z ní vystoupil první. Zvířátko se postavilo, zvedlo hlavu a začenichalo.
Vzduch voněl jako nový život.

“Teto San! Já viděla chiméru! V Jižní věži je chiméra!”
Teta San, toho času provádějící laboratorní experiment, si povzdechla. Od chvíle, co přečetla Stráčeti pohádku (už teď toho litovala), to byla už šestá chiméra kterou cácorka objevila.
“A kde prosím tebe?”
“U Morwen a Ciana v pokoji! Viděla jsem dovnitř škvírou a bylo tam něco co funělo a mělo to několik hlav!”
Sandru polil studený pot. V duchu si přislíbila, že ty dva shodí z věže; předtím ale musela čelit zvídavému dětskému obličeji a to bylo tisíckrát horší než krvavá bitva s drakobijci.
“Víš, Strako… to nebyla tak docela chiméra.”

Chezrael a Rhonys se vyhřívali na sluníčku (čti: Rhonys se vyhřívala a Chezrael se ukrýval ve stínu jejího křídla) a sledovali krmení svého synka.
“Stejně je to krasavec,” dmula se pýchou Rhonys. Chez souhlasně pokýval hlavou.
“A co jeho Jezdkyně? Ty ji znáš, že?”
“Mhm.” Teď byla s kýváním řada na Rhonys. “Znám. Bude dobrá.”
V témže momentu, jako by ji chtělo usvědčit ze lži, dráče chňaplo po kousku masa a místo něj se zakouslo své Jezdkyni do ruky. Ta hlasitě zaječela a setřepla ho s takovou silou, až se dráče rozplesklo na zemi.
Chezrael se zachechtal.
“Zelenáč,” neodpustil si.

“Ebiiiiir.”
“Copak je, Kailee?”
“Hele jaký mám drápance, hele! To hrozně bolííí.”
“A jak jsi k těm drápancům přišla?”
“Škrábala jsem si tu vyrážku co se mi udělala když jsem prolezla houštím.”
“A kdo ti radil, aby sis ji škrábala, hm?”
“Ty! Řekla jsi, Kailee, škrábej se.”
“Tak to ne. Řekla jsem, ano, Kailee, jen se škrábej, to je vynikající nápad.”
Chvilku bylo ticho, podkreslené imaginárním šuměním myšlenek, které konečně dotékaly na svá místa. Cácorka se nešťastně poškrábala na hlavě.
“To byla ta… ironie, že jo?”
Dračice sklonila hlavu a zamrkala na svou Jezdkyni jedním obrovským, elektricky modrým okem.
“Bingo.”

“Myslíš, že existuje život nahoře na obloze?” zeptala se Straka, houpajíc nohama ve vzduchu a s obličejem vyvráceným vzhůru. V modrých očích se jí odrážely hvězdy.
“Nahoře? Myslíš jako draky?”
“Ne, to ne; myslím ještě výš. Tam co jsou hvězdičky.”
Thëo se zakřenil. “No jasně. Každá hvězdička je totiž vlastně takové další slunce a pod tím sluncem žijí Straky jako ty, akorát jsou šedivé a zelené a mají tykadla.”
“Hm. Další slunce, říkáš? To zní jako hloupost.”

O pár metrů vedle v křoví zašuměla vysílačka a šedozelená ruka stiskla červené tlačítko.
“Kapitáne, hlásím konec mise. Tady už o nás vědí.”

Byla to klasická beletristická zápletka - skupina lidí a jenom jedna postel.
Jak k tomu došlo, nebylo podstatné. Na konci toho příběhu stáli Jezdci před singulárním kusem nábytku a váhali.
“Tak… jdeme spát?” ucukli se Philza na skupinu.
Většina to zabalila hned; nakonec, venku bylo teplo, tak proč nepřespat tam? Philza, Cian a Morwen společnými silami obsadili postel. V těsném prostoru se museli namačkat jeden na druhého a kdovíproč se zdálo, že to nikomu nevadí. I v tuto chvíli se vše odehrávalo podle klasických schémat.
Pak si ale naproti posteli sedl Mistr Hati, plně odhodlaný těm třem dělat křoví.
Celičkou noc.

Byla teplá letní noc a obloha nad Vroengardem se rozzářila docela novými hvězdami.
Barevná světla se vznášela na černém pozadí půlnočního nebe, než se rozprskla do tisíců droboučkých jisker. Vzduchem se táhl štiplavý dým a stovky obličejů se v úžasu obracely k obloze. Děti i starci, kdo měl nohy, vyšel ven se podívat na ten náhlý a přenádherný zázrak.
Na střeše Bašty vedle sebe seděli střapatá Jezdkyně a zlatovlasý Jezdec a barevná světla jim zářila v očích.

Někdy ve stejné době se Jižní věží rozezněl rozlícený křik Mistra Hatiho.
“Který mentálně nedostatečný jedinec se mi hrabal ve směsích na ohňostroj?!”

Sandra se s narůstajícím zoufalstvím dívala na střepy drahocenné alchymistické aparatury a přemýšlela, co na tohle asi řekne Hati. Straka za jejími zády měla dost rozumu na to, aby se tvářila provinile.
“Teto San, já to vážně nechtěla rozbít.”
“Já ti věřím, že jsi nechtěla. Ale stejně je to rozbité.”
“Já to slepím, slibuju!”
Sandra si povzdechla.
“Co tě to vůbec popadlo na to sahat?”
“No… mě asi posedla ta… nemoc šílených dětí.”
Sandru napadlo se zeptat, odkdy Straka obědvá masokostní moučku, ale rychle na ten dotaz zapomněla. Do některých diskusí bylo lepší se s malou cácorkou raději vůbec nepouštět.

Ztělesněná temnota, známá též jako Myrkr, seděla ve svém Temném doupěti plném Temných kněží a chystala se provádět Temnou magii.
Aby ne; konečně získala nejdůležitější přísadu ze všech. Lstí připravila o krev samotné Dračí jezdce. Teď je bude moci posednout zlem!
Vítězoslavně otevřela první lahvičku, přičichla si -
Fuj! To smrdělo jako palírna!
Znechuceně lahvičku zahodila a otevřela druhý vzorek.
Lihovar!
Třetí vzorek byl cítit jako pivnice, čtvrtý jako vinný sklep. Pátý měl v sobě tolik alkoholu, že byl napůl průhledný.
Někdy u devátého se Myrkr vzdala. Sáhla po štůsku formulářů a místo temných kouzel začala vypisovat žádanky do protialkoholní léčebny.