DMD č. 7 pro 7. 4. 2010. Téma: Knoflíky

strašně se omlouvám za zpoždění, mělo to důvod.
Kryšánek se cítil velmi nejistě. Jeho plechovka byla lepkavá a barva, co nechtěla schnout, se chytala všeho včetně instantní kávy, ovesných vloček a čistítek na dýmky. I když, krém na boty byl pořád stejně černý jako předtím. Možná...? Ne. Dobře si pamatuje, jak to dopadlo, když zkoušel krémem na boty vyleštit klenot své sbírky, těžký stříbrný důstojnický knoflík z náramenice.
Ale co na tom. Všechno se dá do pořádku, jestli dneska dokončí svůj geniální a revoluční koncept řazení sbírky.
"Kryšánku? Uvař kávu! Jo, a je potřeba vydrbat palubu a naleštit zábradlí."
Hm.
Tak snad zítra.
Zítra už bude všechno správně.

To je tedy zase den, vzdychla unaveně a s námahou se narovnala. Náhle se cítila stará. Původně si plánovala, co všechno stihne – vyprat, přišít pár knoflíků, upéct koláč… Jenomže skutek utek. Když sundávala z police košík se šitím, převrhla ho a všechny ty krámy se rozsypaly po celé kuchyni.
Samozřejmě, že kluk chtěl pomáhat sbírat, takže jim úklid trval jednou tak dlouho. Nakonec usínal už v sedě.
Když ho nesla do postýlky, všimla si, že cosi pevně drží v pěstičce. Byl to knoflík. Ozdobný knoflík ve tvaru písmene N a malý Teddy ho svými prstíky svíral jako ten největší poklad.

-Jeden... druhý... třetí... Zatracené knoflíky. Měl chuť na ně nedbat, všechny je třeba strhnout jen aby ten zatracený hadr byl už dole. Tam ho čekala jen její kůže, to nejlepší. Vítězství.
-Jeden... druhý... třetí... Chvěla se. S každým knoflíčkem, který jí rozepnul, ji mrazilo v zádech víc a víc. Rozněžňovalo ji to. Pomalu... jistě... skoro si přála, aby ten pocit neskončil. Aby ji svlékal věčně.
Zvonek.
-Hermiona se zahalila a rozpustile, skoro hravě, prchla před Ronem ke dveřím. Až se vrátí, budou pokračovat. A ona bude mít znovu zapnutou blůzku. Moc se těšila. Milovala tu sladkou chvíli svlékání.
-Zatracené knoflíky.

Jasně, že je Tim partie. Chlapi v uniformě mají šmrnc. Sandra si může vykládat co chce, protože se svým velkým zadkem a akné na něj moc dojem neudělala. Nařvanej zelenej mozek, to určitě. Pchá. Prostě kus chlapa, mužný typ! Večeřeli jsme v nóbl restauraci a celou dobu mě bavil. Je ohromně zajímavý, jaká je Glock úžasná pistole... nebo puška?
Holky z kanclu jednoduše závidí. Nejspíš mi nasypaly odpoledne něco do kafe, abych na rande usnula nebo ztratila sebekontrolu. Husy. Ale já mám výdrž. Jen jsem musela celou dobu bůhvíproč pořád přemýšlet, jestli Tim nemá vzadu na krku takovej vypínací knoflík...

Knoflík je důmyslné zařízení sloužící ke spojení dvou částí oděvu provlíknutím skrz knoflíkovou dírku.
První vymodlený. Půl unce nefalšované slonoviny. Neochvějný.
Druhý vyřezávaný, vonící dálkami. Ohořelý, přesto bytelný.
Třetí několikrát přišívaný. Pozlátko postupně prýská a odhaluje poctivou, matnou mosaz.
Obecně platí, čím více knoflíků, tím lepší soudržnost materiálu.
Čtvrtý a pátý dokonale identické. Pěkně tvarované. Materiál? Čert ví.
Šestý menší, hliněný, s povedenou glazurou. Příjemně chladivý na omak.
Sedmý jemný, ale výrazný. Snad pravá mořská perla, možná obyčejný štrasový korálek.
Utržení knoflíku obvykle nebývá katastrofou. Stačí ho najít a přišít.
V šití se Molly vyznala. Starosti jí dělalo to hledání.

Špatná zpráva. Začala si všímat jeho knoflíků. Na saku měl dnes modré, skoro do černa. Zato včerejší manžetové byly neznatelně žíhané.
Že je přitažlivý vnímala od prvního dne, co pro něj pracovala. Měl hluboké oči a podmanivý hlas. Po prvním týdnu věděla, že má charakter. Klienti mu mohli svěřit vlastní život. Přesto doufala, že to ustojí. Teď si ale začala všímat jeho knoflíků a věděla, že je v tom až po uši.
Úkosem na něj pohlédla od psacího stroje. Stál uprostřed místnosti a nepřítomně hleděl na věšák u dvěří.
"Dello?" řekl nečekaně. "Víte, že váš kabát má nesmírně zajímavé knoflíky?"

pozn. aut.: věnováno Lejdynce jako poděkování za její povzbudivé komentáře. Snad se bude líbit…
Holmes ráno vstoupil do jídelny a uviděl paní Hudsonovou uklízet nádobí od snídaně.
Něco bylo špatně.
Watson vstal dřív.
Holmes se vrhl ke krbové římse, na níž měl obvykle lahvičku s kokainem. Byla pryč. Zaúpěl. Zdálo se, že Watsona podcenil.
„Odjel před chvílí,“ řekla paní Hudsonová, jakoby mu četla myšlenky.
„Musím za ním,“ rozhodl Holmes. „Hned.“
Hudsonová se na něj pátravě podívala. „Nemůžete. Máte utržený knoflíček u košile. Ale dnes dorazily čisté. Přinesu…“
„Ne,“ vyhrkl Holmes. „Děkuji, ale…“
Seběhl shody a vyrazil z domu. Skoro se srazil s poslíčkem, který se pobaveně culil.
„Víte, pane, že máte nakřivo zapnutou košili?“

Chtěl bys vědět, proč je jich sedm? Proč ne třináct, když víš, že tohle číslo mám rád? Vždyť bobříků je právě třináct. Ulovil jsem všechny, přesto mám na rukávu stále jen sedm knoflíků.
Víš, ono je strašně těžké najít knoflík s duší. Na bobříky přeci nemohu mít obyčejný knoflík za pár haléřů od vetešníka. Ani ten se zlatým lemováním nebo z perleti. Třpytí se nádherně, ale já mám stejně nejraději ty oblýskané.
Třeba ten tmavozelený. Podívej, Jarko. Zajímá tě, kde jsem ho sehnal. Našel jsem ho. Ve Stínadlech. Tam, kde jsme tenkrát chytili Širokka. Možná ho ztratil on.
Nemluv, vzpomínám.

Když se Petrovi roztrhl batoh, vrátil se raději přes poledne domů, a ani nevěděl, že vyrušil nevítaného vetřelce.
Rumburak se chtěl do říše lidí rychle zase vrátit, jenže ouha! Neměl čím zapnout plášť.
„To se vám povedlo," zpražila ho ježibaba. „Jak teď chcete cestovat?"
Ohradil se: „Vám zase zbyl z pláště jenom ten knoflík. Paní kolegyně... že mi ho tam přišijete..."
„Kde se tu tohle vzalo?" podivila se paní Majerová. Ale nijak zvlášť nad tím nedumala, protože přesně takový knoflík se jí zrovna hodil na tašku, kterou si právě šila.
Pan Vigo má ve své čarodějnické knihovně dvoje elektrotechnická skripta.

Sevřeš jeden a dostane se ti mléka, tvé první stravy na tomto světě.
Zápasíš s druhým, když je ti horko v příliš silné bundičce a venku svítí slunce.
Ukroutíš třetí a tvá oblíbená hračka omylem oslepne.
Zkoušíš čtvrtý u dědy na chatě a střídáš světlo a tmu, dokud ti to nezakážou.
Praštíš do pátého, aby se konečně spustila hudba!
Zamáčkneš šestý, už s nimi nechceš mluvit; konečně ticho.
Nervózně se dotkneš sedmého; pusť mě dál!
Políbíš osmý a devátý, z úst tvého milence unikne roztoužený vzdech.
Pohladíš desátý, vzpomínku dob minulých.
Necítíš jedenáctý a dvanáctý, třpytí se ti místo očí.