Arabela

Býval subalterním úředníkem říšepána. Celý život měl dobré nápady, ale nikdo mu nenaslouchal. Přestože se vyznal v mnohém, byl jeho názor skrz naskrz zbytný. Nikoho nezajímal, i když byl chytrý a... ano, musí se uznat že i přehnaně ambiciózní. Byl úředníkem úředníka - radou rady. Byl občanem druhé kategorie s prvotřídními postřehy, třeba: "Nenos na hlavě toho netopýra, vypadáš jak vocas." Věděl, že v něm je mnoho... že má světu mnoho co dát. Nejenom všední posluhu zvonílkům zvonečkem... Jenomže DOBRO, ve strnulosti vlastního "já na bráchu - brácha na mě", o jeho přínos nestálo... Tak teď... teď všem ukáže. A všichni uvidí!

Našla ho v truhle, kam ho matka schovala před všemi, kdo ještě věřili na nevinná kouzla. Vypadal křehce, skoro směšně: bledý stonek, na něm zavřené květy, jako by se bál rozvinout. Stačilo šeptnout správné slovo a rozkvetl. Ne do krásy. Do moci.

Každý květ otevřel jinou touhu. Jeden přivolal závist, druhý strach, třetí tak sladkou lítost nad sebou samým, až člověk zapomněl, koho má nenávidět. Položila korál na parapet a pobaveně se dívala, jak se pod okny zastavují lidé. Jak měknou, jak touží, jak se lámou.

Arabela chtěla štěstí. Pošetilé, hloupé, naivní. 

Xénie věděla, že důležitá je schopnost ovládat ostatní.

Ptali se ho: "A k čemu vám to bude, pane Pompo?" On zůstával tajemný. Proč by někdo odkupoval zanedbaný urnový háj... Ale znáte to. Zahradníci potřebují hnojit. Hodně hnojit. Dřív používal dračí výměšky, ale dneska už se s drakama obchodovat nedá. Ne co jim ten tydýt Bajaja vyhlásil válku. Samozřejmě celé roky používal hnojovod, ale ten teď malá mořská víla zamořila vodou. Prý ekologie. Cizokraj! V očích už mu zůstávala jen jediná jiskřička... a ta se rozzářila nadějí, když uviděl inzerát "Urník za odvoz". Připravil záhony a zasadil pírka. Čeká. Někde vyhrabal písmeno "K". A budou se moct i popelit.

Na nejvyšší větvi klidně seděly Tři kavky. Kolem nich smrdělo jakési nechutné pižmo.

"Jakožto čaroděj druhé kategorie odmítám čuchat takové hnusy!" Zakrákal havran sedící o větev níž.

"Havrrrani... malí a stěžovační! Tak prrrromluvil Rrrroak, syn Krrrrákův," odpověděl pyšně obrovský krkavec. Sedm menších krkavců podobných si jako vejce vejci přikyvovalo.

"Se kecne šéfovi!" Špitla sojka a odfrnkla.

Vrána si hádek nevšímala. Otevřela oči, až když vedle ní dosedla kolegyně.

"Hlášení?"
"Nic neobvyklého, pane..."

Najednou hlasitě zahřmělo.

***

Z větví seskočili pohádkový čaroděj, dvě postavy v černém, sedm do půl těla nahých chlapců a... drak.

Roak osaměl.
"Hmmm... snad abych zaletěl zkontrrrolovat trrrrpaslíky."

Na nejvyšší větvi klidně seděly Tři kavky. Kolem nich smrdělo jakési nechutné pižmo.

"Jakožto čaroděj druhé kategorie odmítám čuchat takové hnusy!" Zakrákal havran sedící o větev níž.

"Havrrrani... malí a stěžovační! Tak prrrromluvil Rrrroak, syn Krrrrákův," odpověděl pyšně obrovský krkavec. Sedm menších krkavců podobných si jako vejce vejci přikyvovalo.

"Se kecne šéfovi!" Špitla sojka a odfrnkla.

Vrána si hádek nevšímala. Otevřela oči, až když vedle ní dosedla kolegyně.

"Hlášení?"
"Nic neobvyklého, pane."

Najednou hlasitě zahřmělo.

***

Z větví seskočili pohádkový čaroděj, dvě postavy v černém, sedm do půl těla nahých chlapců a... drak.

Roak osaměl.
"Hmmm... snad abych zaletěl zkontrrrolovat trrrrpaslíky."

Jde hloupý Honza s rancem a sípá vysílením. Pomalu mele z posledního. I objeví se kouzelný dědeček a smiluje se nad ním. Luskne prsty a objeví se trakař. Honza poděkuje a naloží svůj náklad na trakař.

Kousek dál mu kolečko zapadne v potoce do bahna. Honza pláče. Vodník se smiluje a promění trakař v krávu. Honza poděkuje a vede pomocníka lesem.

Uvidí to pták Noh a přiletí a krávu odnese v drápech. Akorát ranec zůstal na zemi. Tu se zjeví princezna Xénie a otáčí prstenem a povídá: "Tu máš Teslu, budeš řidič." Honza děkuje, mává soumařině a řídí Teslu.

Konec.

Jak jste vlastně přišel na to, že jste takhle skvělý?
Zasadil jsem suchý košťál a vyrostlo zelí.
Speciální hnojení?
Ne, to jsou bobky kozí.
Ruce by vám utrhali zahradníci mnozí. Vy jste ale nezpychl a pěstujete dál...
Dělám jen co po mě žádá náš tatíček král.
Platí vám...?
Ne, vyhrožuje, sázím to co poručí, sic mě změní zpátky v kozla a za zelí neručí.
Takže vy jste....?
Strýček Pompo, těšilo mě, né že néééee, jé promiňte, množíte se? To je kouzlo nechtěné. Rumburak je ziskuchtivý, chce mít patent na můj um.
Já už zase dobře chápu, proč je letos babyboom...

Když zajíček hopsal kolem záhonku poprvé, udiveně se zajíkl.
"No ne, tolik kapusty a ty veliké hlávky zelí... mňam.. Tady ale musí bydlet zahradník!"
Když zajíček hopskal kolem zahrádky podruhé, bylo zrovna léto.
"No ne, zralé dýně a v létě..." podivil se zajíček.
Na podzim byl vykulený ještě více.
"No ne, jarní jetelíček..."
Pak byl všude sníh a zajíčkovi kručelo v břiše.
"No ne, mrkev a v zimě..." zaradoval se.
Poté natěšeně přiskákal až na jaře.
"No ne, nohy a v záhonk- áÁÁÁ pomóc Rumburak!" Bác.
Z domku vyšel strýček Pompo s konvičkou.
"No ne, zajíček a ležící na hlíně..."

Říše pohádek se měnila. Strýček Pompo se odstěhoval a na jeho místě teď přebýval Hagrid, kterému ani nevadilo, že se mu po zahradě prohání pokémoni a malí létající poníčci.
Strýček Pompo byl sice úplně pitomej, ale některé věci byly jasné i jemu – dnešní děti už nějací strýčkové nezajímají. Naopak se jim říká, ať hodným strýčkům nevěří a hlavně ať si od nich neberou nic, co bylo po domácku vypěstované.
Tak šel pryč. Putoval dny, týdny a měsíce až dorazil k velké bráně, u které stál klaun Ferdinand.
„Strýček Pompo? Čekáme na vás. Vítejte v Říši pro pohádkové postavy v důchodu.“