DMD č. 7 pro 7. 4. 2010. Téma: Knoflíky

„Pojď už, Dvoukvítku!“ pobízel poněkud naštvaně Mrakoplaš zeměplošského turistu.
„Moment! Ještě si udělám obrázek tohohle chrámu.“
„Už máš jeden z druhé strany…“
„Tady je to hezčí! Koukni na ty okapy,“ nenechal si to rozmluvit Dvoukvítek a začal hrabat v Zavazadle.
„Mrakoplaši!“
„No?“
„Podržíš mi chvilku obrázkovou skříňku?“ Podal mu dřevěnou bedničku. Ještě chvíli štrachal v Zavazadle. Pak si vzal od čaroděje skříňku, aby si zhotovil obrázek na památku. Cvakl knoflíkem, ale nic se nestalo. Znovu. Nic.
„Asi se rozbila,“ prohlásil zklamaně. Vrátil skříňku do Zavazadla. „Tak půjdeme…“
„Už můžu ven?“ ozval se v tu chvíli obrázkový démonek z Mrakoplašovy kapsy.

poznámka: Zpráva je z oficiálního periodika – je na vás, nakolik jí budete věřit. (A nepopírám, že byla částečně inspirována touto zprávou.)
----------------------------------------------------
(Z vládního paláce)
Nový počítač a převratný operační systém ovladatelný pomocí sedmi fialových knoflíků byl dnes představen veřejnosti. Také bylo oznámeno, že Zářná vzora, která se na vývoji osobně podílela, byla jmenována ministryní informatiky.
V soupravě je dodáváno Avevino kukátko, které uživatele provede všemi schválenými weby, a také hry „Juliman“ či „Zlynčujte si veřejného nepřítele“.
Dojatá diktátora při slavnostním představení zavzpomínala na své mládí, kdy ještě existovaly problémy s výpočetní technikou.
Systém bude v prodeji již zítra a ministerstvo informatiky při té příležitosti upozorňuje, že starší verze počítačů, jejichž držení je ode dneška trestné, lze bezplatně odevzdat ve sběrných surovinách.

O dalších dvacet let později
Šapitó je až po strop naplněné barvami, smíchem a vůní pražené kukuřice. Přes žlutočervené plátno dovnitř pronikají sluneční paprsky.
Tygři! Akrobati! Slon! A nejlepší je rozhodně támhle ten klaun. Jeho knoflíky jsou jako obrovské cukrové bambule, jen si je strčit do pusy, a úsměv tak široký, že by mohl polykat velkoměsta. V ruce oranžové balónky. Je tu nový, ale pro cirkus hotový poklad.
„Děti,“ zakřičí klaun a z očí mu létají jiskřičky, „kdo si chce šáhnout na můj knoflík pro štěstí? Až skončí představení, můžete za mnou přijít do maringotky. A choďte po jednom, prosím.“

Není malicherná. Stačí Jí málo, přikývnutí, váhavý souhlas, "Ano," pronesené nejistým dětským hlasem. Jehlu má připravenou.
"Nebude to bolet," řekne, ale když jehlu provléká skrz, tak to vždycky bolí. Dvě oči, dva knoflíky, osm malých dírek, nit a jehla.
Pak čekáme.
Svět se skrz dírky v knoflíku smrskne do zářivých bodů. Příliš zářivých a spalujících.
A když se ze života stane pouhá slupka, Ona jen dvakrát trhne.
Dvě cinknutí na stále stejný talíř.
Pak čekáme.
Ona na další souhlas, další přikývnutí.
Já na někoho, kdo přijde a dokáže se Jí postavit.
Nechci Jí sloužit, ale jsem jen knoflík. Co zmůžu?

fandom: RPS, jsem si jistá, že zúčastněnou osobu poznáte sami, slashově zvrhlé narážky
poznámka: v textu jsou použity názvy jistých divadelních her jistého konkrétního autora, a ty nejsou moje. tenhle drabble je brán jako multivrstevný metafikční jazykový experiment, aneb 'co všechno se dá udělat se slovy, když je autor kanonicky zvrhlík?'
věnování: sice to pravděpodobně moc neocení, protože to není nic moc sofistikovaného, ale věnování Adě. ona bude vědět proč :)
Utrhl knoflík ze svého kabátu, vyhodil ho do vzduchu a nechal dopadnout na hřbet ruky.
Čtyři dírky.
Zašel tedy na návštěvu za ideálním manželem. Protáhla se.
Další knoflík byl perleťový. Měl čtyři dírky.
Rozhodl se osobně přesvědčit, jak je důležité míti Filipa.
Třetí byl zpola naprasklý. Ale stále měl čtyři dírky.
Vějíř lady Windermerové vrátil jejímu okouzlujícímu muži.
Čtvrtý knoflík se mu zakutálel pod postel. Byl si ale jist, že měl čtyři dírky.
Bezvýznamnou ženu pominul. Komorník naopak význam měl.
S pátým knoflíkem si povídal. Čtyři dírky. Mám štěstí.
Arthur Savile za svůj zločin bohatě zaplatil.
Pak Wildeovi došly knoflíky.

„Budu sbírat knoflíky!“ prohlásila jednou Pipi.
„A co s nimi budeš dělat?“ ptal se Tomy.
„Až jich budu mít strašně, strašně moc, uděláme si na zahradě knoflíkovou pláž!“
„A kam je zatím budeš dávat?“
„Od čeho si myslíš, že mám tolik prázdných pokojů, Aniko?“
Děti na knoflíky po nějaké době zapomněly. Zatím se pokoj utěšeně plnil. Dávno ses nemohl dostat dovnitř.
Ještěže má komín, myslela si Pipi, když dosypávala další várku knoflíků.
Až jednoho dne…
Rozlétlo se okno a vyvalily se tisíce knoflíků; tmavých i světlých, matných i lesklých, placatých i kulatých
Pipi se vrhla do jejich proudu.
„Knoflíkový vodopád!“

V klášteře v Selby
novic Severin vstává před úsvitem, schází do kaple, spíná prázdné ruce a modlí se, jak ho naučili.
Ave, Maria...
Je chladno, slova mu mrznou u úst.
V Glastonbury
se student Severin probouzí uprostřed noci, tiskne v dlani dva stříbrné knoflíky, vzpomíná na tu, která mu je dala, a zadržuje pláč. Modlí se, ale mění přitom slova.
Ave, maminko,
gratia plena,
Regina tecum.
Benedicta tu in mulieribus.
Umlká. Po tom, co způsobil Thornvald, by pokračovat bylo absurdní.
V jednom hostinci,
zatímco malá neklidně spí, přišívá mistr Severin na její plášť dva stříbrné knoflíky.
Kéž tě ochrání.
Amen.

Hermiona při snídani:
"Harry, můžeš mi podat knoflík čaje?"
Rozespalý dotyčný si podivného požadavku nevšiml...
Hermiona na Bylinkářství:
"Budeme potřebovat tři knoflíky hlíny."
Harrymu opět není nic divného, ale Ron se ušklíbl:
"Když už chceš mluvit nářečím, to slovo je koflík."
Hermiona na Lektvarech:
"Neville, teď musíš přidat dva knoflíky!"
Následoval výbuch...
"Grangerová! Zbláznila jste se? Dnes v osm v mém kabinetu!"
Hermiona na Dějinách:
"V roce 1543 začala Knoflíková válka."
Podřimující třída zajímavou informaci nezaznamenala...
Hermiona na trestu u Snapea:
Já se z toho vážně zcvoknu... Kéž by si povolil aspoň jeden knoflíček na tom svém proklatě upnutém hábitu!

Knoflíky.
Jak nechutné.
Štítil se jich. Vzbuzovaly v něm bytostný odpor.
Byly všude.
Skřípaly jeden o druhý.
Cvakaly.
Kostěné i plastové.
Perleťové!
Nožky se mu bořily do záplavy koleček a oválků s obscénními dírkami.
Klopýtl, sklouzl po jednom z nich.
Kosočtverec!
Zděšen, obrátil se na útěk.
Ale ony mu vyplnily ústa, zalepily oči. Nacpaly se do uší, drhly o nehty.
Ve zběsilém víru ho nasávaly, táhly vstříc nicotě.
Mistr Yoda se probudil s výkřikem.
Vyskočil z postýlky. Zchváceně oddychoval.
S úlevou se oblékl do hnědého pláštíku.
Vítězně zaskřehotal: „Jak překrásné rytířem Jedi býti a jediný knoflík na oděvu nemuseti mít.“

„Nie je to tak strašné...“ presvedčivo prehlásila Minerva. „Najdôležitejšie je denne vymyslieť činnosť, ktorá by ho upútala a zamestnala... Ale stále má dosť rozumu...“
„Skutočne?“ pochybovačne natiahol.
„Iste a je celkom sebestačný. Prútik mu však do ruky už nedám...“
„Prezieravé...“
„Najťažšie bolo spraviť všetko tak, aby sa netrápil. Napríklad také gombíky som musela prešiť na suchý zips... Nedovolí mi, aby som ho zapínala...“
„Nedivím sa...“
„Severus!“ štekla. „Nebuď protivný!“
„Snažím sa,“ zaškľabil sa. „Aspoň viem, odkiaľ pochádzajú tie úhľadne posypané koláče...“
Fľochol na profesora Dumbledora, ktorý s tichým pohihňávaním posýpal stále nové plechy koláčov. Parkinson si svoju obeť veru nevyberá...