DMD č. 1. pro 1. 4. 2014. Téma: Už je tady zas

Elvisova slavná píseň Hound dog se domem nesla s ohlušující razancí.
„Náš závodník s číslem jedna právě vyrazil ze startovního pole,“ komentoval malý klučina pro plyšákové obecenstvo, které napjatě sledovalo závod.
„Tome, večeře!“ ozval se hlas z přízemí.
„Teď nemůžu, mamí.“
„Ale můžeš.“
„Nemůžu. Musel bych přerušit závod… Jednička dokončuje páté kolo a už ho tu máme zase! Neohroženě se pouští do šestého.“
„Takhle ti to vystydne,“ hlas se pomalu přibližoval.
„Toto je závod století! A už má za sebou desáté kolo!“
„Tome, zlatíčko.“ Maminka nakoukla do pokojíku. „Pojď jíst.“ Pauza. Zamračení. Povzdech. „A sundej svého křečka z toho gramofonu.“

„Copak je letos každej Ježíš Kristus, aby vstával z hrobu?“ kroutil hlavou Lestrade a civěl na Moriartyho tvář v televizi.
„Možná to nahrál jako Holmes,“ navrhla Donovanová.
„Jak to mohl nahrát? Měl díru skrz hlavu! Jestli to hrál, tak by měl dostat nejen úplně všechny Oscary, ale i medaile na Olympiádě!“ Donovanová mlčela – nebyl to první šéfův tyjátr kterého byla svědkem. „Občas mám dojem, že jsem mrtvej já a tohle kolem je peklo,“ bručel spíš pro sebe. „Běž domů, Sally, já si dám kafe a kouknu na telku, jestli nevstal z mrtvejch třeba Elvis, když je to letos taková móda.“

Bylo k večeru - třicátý březen -
večerní březen - byl drabble čas.
KaTužčin zval ku drabble hlas,
kde sosácká zaváněla stránka.
O drabble šeptala sova;
stojednaslovné povídky nejsou drabble žel,
svá drabble sova lidem pěla,
člověk čtením šťastně vzdech.
Povídky všemožných fandomů tajemných,
byly čteny, již žádný bol,
sto slov je obepíná kol a kol;
drabble jsou i v světech jiných,
v mobilech a na tabletech,
uzdravení je v drabblatech.
Dosáhly i oblohy skvoucí,
až do nebes nám vzešly
až se - z milosti k nám vroucí
změnivše se v povídky jiskřící -
opět se zde sešly.
Už je tady zas. Duben Měsíc Drabble.

„...DC hlásí rozsáhlou poledovici a invazi démony připomínajících bytostí požírajících nadměrné množství gumy. Ty doposud nikoho nezranily, nýbrž uloupily a pozřely pneumatiky z přibližně čtyř tisíců dopravních prostředků-“
Nick se odmlčel, když si všiml, že Avengers udělali společný synchronizovaný head-desk... s výjimkou Starka, jenž udělal head-keyboard.
„Omlouvám se,“ Thor zamumlal do štosu oficiálních papírů. „Můj bratr jest nezkušen v projevování své náklonnosti.“
„Náklonnosti,“ Nick suše zopakoval.
„On tahá Tonyho za copánky,“ k Nickově bezbřehé hrůze vysvětlila Agentka Romanovova.
„Spíš za kozí bradku,“ zhoršil situaci Agent Barton.
„A tohle,“ Stark se nešťastně podíval na obrazovku, „on pokládá za pozvání na rande.“

Možná jsem si měla vzít mapu, ona je to pořádná štreka, takhle v zimě a potmě, to není legrace.
Třeba bych měla zastavit a zeptat se na cestu. Třeba támhletoho kulaťoučkého pána s obručí. Hm, je pryč. A co támhleten chlapák v pruhovaném tričku? Kde je ta brzda… Zase nic.
Ale tuhle slečnu v modrém poznávám.
Jsem Halleyova kometa a tudy už jsem určitě letěla. Jsem tu zas, abyste na mě mohli svést kdejakou katastrofu a udělat si ze mě symbol kdovíčeho. Mně je to fuk, já letím pryč. A tentokrát jistě trefím.
A kdyby ne, za 76 let ahoj.

Burka ji omezovala. Zkuste taky pracovat v oboru, kde potřebujete mužskou pozornost, oblečená v pytli. Tím více Irene překvapilo, když jí v jedné z karáčských uliček oslovil zámožně vypadající arab a dal jasně najevo, že mu nejde o společenskou konverzaci.
Zašli do zapadlé kavárny.
„Esma Al-Balavi, nebo lépe Irene Adlerová, MI6 má zájem o vaše služby.“
„Tohle už nedělám.“
Odkašlal si.
„Potřebujeme najít jednoho muže a vy můžete získat informace, ke kterým bychom se jinak nedostali.“
„Koho?“
„Usámu Bin Ládina“
Bušilo ji srdce.
„Pojďme prvně probrat tu druhou věc, kvůli které jste přišel.“
Kývl.
Irene Adler už je zase tady.

Tobiáš na barovou stoličku v Klubu skoro dopadl. Nějak ho ten neživot začínal zmáhat. Od doby co Klub znovu obnovili, se jim na veřejné dveře neustále dobývali původní klienti pana Břitvy. Z akvária vedle baru si ještě nestačil vylovit ani první rybu, když se znovu ozvaly rány na vchodové dveře.
„Už je to tu zas!“ zakvílel a připlížil se ke dveřím.
„Kdo je to?“ zeptal se plačky.
„To jsme my. Svědci Jehovovi. Otevřete! Chceme si popovídat!“
„No a kolik vás je?“ zeptala se Karolína, která neslyšeně dolevitovala za Tobiáše.
„Dva.“ ozvalo se zpoza dveří.
„No tak si popovídejte mezi sebou!“

Since that moment my mother revealed to me that I was going to be a grown man one day and marry, I've never wanted to grow up. I find females intriguing. They have a cup of tea ready every time I need it. They put me to bed. They tell stories. This is what they are best for. I especially like the story about Cinderella. I know how she felt. But I don’t want to marry like her. Thimbles are outside Neverland; I’m not coming. Even though there’s Hook somewhere out there, searching for me, again.

„Ne!“
„Ale ano! Týno, nelítej tu polonahá! Mašku, sklenice leštit!“
„Dyť tu byl onehdá…“
„No, a je tu zas! Odveď babku do postele, Johano! Korbel jí dej s sebou.“
„Stydíš se za vlastní matku?!“
„Nepamatuješ, jak vykládala, že za předchozí vlády bejvalo líp? To on nerad slyší.“
„Mám dát na stoly ubrusy?“
„Ať tě ani nenapadne! Chce to mít lidový, ne? Ale řekni holkám na ulici, ať si ty starší a ošklivý jdou odpočinout. A žebrákovi dej do misky… a potom…“
Pivo bylo jako křen, děvky čisté a mladé, poddaní se usmívali.
Král v přestrojení procházel městem a radoval se.

Vejdu do dveří a uvidím M. Tváří se, že se nic neděje, ale to nemůže myslet vážně. V očích mám hrůzu a bez pozdravu začnu mluvit.
„Znáš to. Už si říkáš, že to bude v pohodě. Začínáš se bavit, je ti dobře, myšlenky se zklidní. Konečně se vyspíš. Dáš si něco dobrýho, potkáš pár přátel, konečně děláš to, co jsi chtěl tak dlouho dělat a nikdo ti to nevyčítá. Doufáš, že se nevrátí, ale zároveň ho cítíš ve vzduchu. A už je tady zase.“
„Kdo?“, zeptal se M. a posunul si brýle, aby odvedl pozornost od svého zkoumavého pohledu.
„Pondělí.“