Vtipy

Pan Novák zmizel při dovolenkovém pobytu na Ibize. Paní Nováková napřed čeká, že k nalezení jejího muže, ať již živého nebo mrtvého, dojde nějakou oficiální cestou, ale po dvou letech čekání už ztratí trpělivost, a tak najme detektiva – hledače. Za týden dostane paní Nováková SMS: 

„Mám pro vás dobrou a špatnou zprávu. Špatná zpráva je, že se mi podařilo najít mrtvolu vašeho muže, bohužel se utopil při potápění. Dobrá zpráva je, že tělo je obrostlé mořskými mušlemi a v nich jsou perly v hodnotě 150 milionů korun.”

Paní Nováková obratem odepisuje: „Perly prodat, peníze zaslat, návnadu hodit zpátky do moře!”

Blondýnka stojí v kanceláři u skartovačky, čím dál tím zoufaleji mačká různé čudlíky a mumlá si: „…máma mi vždycky říkala, ať hlavně nepracuju, že jsem na to moc hloupá, ale já jí ukážu, i na sekretářku mě vzali, na tohle přijdu taky, musím to dokázat…“

Najednou se objeví kolega a nabídne jí pomoc. Blondýnka se rozzáří: „To je báječné, pan ředitel mi to zadal jako speciální úkol, jsou to poslední výtisky na celém světě!“ 

Kolega nastaví čudlíky, dá dovnitř papíry a chvíli čekají. Když jsou všechny papíry dokonale zničené, blondýnka se na něj obrátí s dotazem: „A odkud vyjdou kopie?”

„Náčelníku, máme problém. Kousek odsud boural náklaďák, z řidiče to dost táhne a nám došly trubičky.”

„Tak ho vemte na odběr krve, ne?”

„No to si budu muset půjčit piják, protože teda jako v těle už žádnou nemá.”

„Tak ho odvezte na prosekturu, ať se tam na něj kouknou.”

„Když on je na kousky a ty leží na sto metrech silnice.”

„Tak aspoň hlavu tam vemte.”

„Když ona hlava je taky děravá a vyteklá.”

„Tak sakra jak můžeš vědět, že z něho táhne?”

„No teda já to nevím určitě, ale tady podporučík, jak mu dával umělý dejchání, je nějakej zelenej.”

Dva bezdomovci se potulují opuštěnou zahrádkářskou kolonií a narazí na polorozpadlý kurník s poslední vyzáblou slepicí. Zajásají nad tím nenadálým štěstím, kurník rozštípou na polínka a založí si ohýnek, slepici zakroutí krkem, oškubou ji a nad ohýnkem upečou. Po dlouhé době s pořádně plným žaludkem si lehnou do trávy a filozofují. 

Jeden najednou povídá: „Hele Karle, teď se všude mluví o té finanční krizi, myslíš, že se to nějak dotkne i nás?”

„No jasně!” povídá Karel.

„A jak, prosím tě?”

Karel: „No, máš nějaký kamarády bankéře, manažery nebo podnikatele?”

„To teda nemám.”

Karel: „Tak vidíš, teď je brzy budeš mít…”

Říká mistr na stavbě novému učni: „Hele, nepotrpím si na velký řeči. Spousta lidí tady vykřikuje zcela zbytečný věty, v tom rachotu to nejni slyšet, často to někdo špatně pochopí, jsou z toho průsery. Takže já když budu něco chtít, tak hvízdnu a dám ti jasnej pokyn. Když ti takhle ukážu ruku dlaní nahoru, podáš mi cihlu. Když takhle naznačím že piju, přineseš mi kafe. Když takhle tlesknu, zapneš stavební výtah. A když takhle zakejvám ukazováčkem, tak přijdeš, jasný?”

Učeň na to: „Dobře, pane mistr, tak teď abyste rozuměl vy mně. Když já takhle zvednu prostředníček, znamená to, že nepřijdu.”

Rodina absolutně sklerotického profesora matematiky se stěhuje. Manželka ho připravuje týdny dopředu, teď nastal den D, a hned se vyloupl problém, při pohoštění stěhováků došlo kafe.

Protože je profesor jediný, kdo v podstatě nic nedělá, je vyslán kafe koupit. A teď stojí s nákupem před starým bydlištěm a postupně mu dochází, že je něco špatně.

Ze své chabé paměti vyloví jen název ulice, kam se přestěhoval. Jde tak touhle ulicí a marně vzpomíná na číslo popisné, když vtom proti němu jde malá holčička. 

Zoufalý profesor se jí proto ptá: „Holčičko, nevíš, kde bydlí Kropáčkovi?”

„Vím, tati, právě ti jdu naproti.”

U lesa je taková ta strmá propast, skoro bezedná, a pár metrů pod okrajem v ní ze skály roste cosi mezi malým stromkem a silnější větví. Té větve se jednou rukou drží děda, ve druhé ruce má knihu a spokojeně si čte, absolutně pohroužen, až nevnímá okolí. 

Najednou se nahoře objeví mladík, po břiše se opatrně připlazí ke kraji propasti a volá dolů: „Dobrý muži, slyšel jsem, že prý jste kouzelný dědeček!”

Děda se pustí větve, nasliní si prst, obrátí stránku v knížce a jak se znova chytá větve, povídá: „By mě zajímalo, kam ti mladí chodějí na takové blbosti!”

Do CIA přijímají novou agentku. Uchazečky musí projít sérií náročných testů. Když zůstanou jen dvě vhodné kandidátky, ředitel prohlásí, že rozhodne test loajality vůči jejich novému zaměstnavateli. Dá první agentce pistoli a říká: „Vedle v místnosti je váš manžel. Běžte a zastřelte ho.”

Žena vezme pistoli, zmizí v místnosti a po chvíli vyjde, hlavu v dlaních, a říká: „Ne, prostě to nemůžu udělat.”

Druhá kandidátka zmizí v místnosti. Ihned se ozve několik výstřelů, potom tupé dřevěné zvuky a mužský křik. Po chvilce vyjde ven zakrvácená uchazečka a říká: „V tý pistoli byly slepý náboje, tak jsem ho musela umlátit židlí.”

V nóbl divadle poloseděl pololežel chlápek přes tři sedadla. Když si ho všiml uvaděč, okamžitě k němu nenápadně přiběhl a povídá: 

„Pane, promiňte, ale smíte obsadit jen jedno místo.”

Chlápek jen něco zabručel a ani se nehnul. 

„Zavolám pana ředitele,“ pohrozil uvaděč. Zase nic. Tak přišel i ředitel a spolu se snažili chlapa přemluvit, a když to nešlo po dobrém, zkoušeli ho zvednout, ale nedokázali to.

Nakonec zavolali policii. Policista dorazil, šťouchl do chlapa pendrekem a povídá: 

„Tak dobře, zeptám se tě jen jednou, jak se jmenuješ?”

Chlápek pootevřel oko a zasténal: „Karel.”

„A odkud jsi, Karle?”

„Z druhého balkónu.”

Velké letadlo vyrazí na dráhu a odstartuje. V době podávání oběda najednou přiletí mladá letuška za zkušenější kolegyní a šeptá:

„Olgo, co budeme dělat, máme 400 cestujících a naložili nám jenom 200 obědů! Vyžehli to nějak!“

Olga popadne mikrofon a z rozhlasu se ozve hlášení: „Dámy a pánové, nevíme, jak se to stalo, ale máme na palubě 400 cestujících a pouhých 200 obědů. Každý, kdo bude tak laskavý a vzdá se jídla ve prospěch někoho jiného, má po celou dobu letu alkohol zdarma.“

Za hodinu se ozve z rozhlasu další hlášení:

„Milí cestující, upozorňujeme, že máme stále ještě 200 obědů!“