Vtipy

Setkají se americký a sovětský novinář a diskutují, jaká mají ve svých zemích demokratická práva.
"Já", praví Američan, "mohu v naší zemi pomočit prezidentovu limuzínu a nic se mi nestane."
"To já se mohu vysrat u kremelské zdi a projde mi to", odvětí Rus.
Během večera, po pár panácích, však Američan v záchvatu pravdomluvnosti dodá:
"Musím to upřesnit, mohu pomočit prezidentovu limuzínu, avšak musím si dát setsakramentský pozor, aby mne nespatřil žádný policista."
To přiměje i Rusa k přiznání:
"Též musím něco dodat, u kremelské zdi se sice mohu vysrat, ovšem v žádném případě si při tom nesmím stáhnout kalhoty!"

„Pojď sem,“ ozval se mistr. „Teď konečně pochopíš, co je pravé umění! Spatříš, v čem se skrývá řemeslo básnické! Pohlédni.“
Pohlédl.
„Toto není jen věta, to ne. Reprezentuje mé nejniternější pocity, obavy, touhu po uznání! Ale není to sdělení pro kdejakou lůzu. Pochopí ho jen vzdělanec, básník, který četl mou stať publikovanou koncem září, když mi bylo patnáct let, a to v dětském časopise Ohníček, a doplnil ji důkladným poslechem tří náhodně zvolených barokních oper pozpátku. Ano, chlapče, skutečně, je to asi mé životní dílo.“
Učedník pokýval uznale hlavou. Tolik do věty Závěsy byly modré dostane opravdu jen skutečný umělec.

Dva rybáři sedí na břehu řeky.
Před jedním leží krabice s ledem, co kdyby dnes náhodou něco chytil.
Druhý rybář má vedle sebe nabitou brokovnici.
První se ptá:
-Proč máš tu brokovnici? Na revírního?
-Ne, jdu vyhrožovat zlatý rybce!
-Proč, prosím tě. Chceš, aby ti splnila nějaké přání?
-Včera jsem jí chytil, na mušku. Slíbila mi přání, tak jsem řek, že bych chtěl bejt v posteli jako drak.
-To vůbec nezní špatně.
-To vykládej mý ženě, leží v nemocni na popáleninách.
-Takže chceš, aby zlatá rybka vzala přání zpět?
-Buď to, nebo ať mě aspoň seznámí s nějakou polykačkou ohně.

Na jedné vesnici slouží dva policajti – Jožka a Ferka. Jelikož nejsou zrovna výkvět inteligence, zato se nebojí a nebrání pracovat potmě, tak slouží převážně v noci, proto vyfasovali k běžné výstroji i baterky. Jednou v noci jsou zase jednou na pochůzce a na Ferku přijde nutkání navštívit velkou stranu. Zaleze si tedy do chroští. Po chvíli se z křoví ozve úpěnlivý hlas: "Jožko, půjč mi prosím tě baterku!" Jožka se mu vysmívá: "To si chceš posvítit na to hovno?" "Kdepak hovno, to už jsem měl třikrát v ruce, ale baterku nemůžu najít a toho tady s kudlou v zádech legitimovat."

Začala hořet policejní stanice, plameny se rychle rozšířily z přízemí do pater a policajti museli před ohněm utéci až na střechu. Když přijeli hasiči, roztáhli plachtu a policajti začali jeden po druhém skákat dolů. Ale vždycky, když policajt skočil, tak hasiči s plachtou uhnuli, pro jistotu ještě pokaždé jinam, a děsně se smáli, když se policajt dole rozmázl. Až přišel na řadu poslední - náčelník. Ten tušil podraz, a protože si nechtěl nechat vrazit hydrant do zad, tak vytáhl pistoli, namířil na hasiče a výhrůžně zařval: "Mně se vám nepodaří oblafnout! Ruce vzhůru, plachtu na zem a všichni tři kroky dozadu!"

Služka požaduje u paní zvýšení platu, prý ze tří důvodů.
"Dobře, tak jaký je ten první?"
"První důvod je ten, že žehlím líp než vy."
"Kdo to tvrdí?"
"Váš manžel."
"No dobře. A druhý důvod?"
"Protože vařím lépe než vy."
Paní podrážděně: "Neříkej, že i tohle říkal můj manžel!"
"Ano, paní."
"A třetí důvod?"
"Třetí důvod je, že jsem lepší v posteli. "
"No dovol," rozzlobí se paní, "chceš mi tvrdit, že i tohle ti říkal můj manžel?"
"Né paní, to tvrdí Váš zahradník."
Krůpěje studeného potu stečou po pomyslné kudle v zádech a paní zašeptá:
"Dobře, Marie, kolik bys chtěla?"

„Kolem choď tiše, tam jsou křesťani, oni si myslej, že jsou tady sami,“ řekl Kohnovi archanděl Gabriel u vysoké zdi.
Občas tam pak zašel. Skrz nebylo nic slyšet a Kohna napadlo, jestli archanděl neříká těm na druhé straně to samé o Židech.
„Kolik gojů se tak může dostat do nebe?“ usadil ho rabi Abramovicz a tím jeho podezření ještě posílil.
Jestlipak tam je i Jarda Nováček?
Jednou zaslechl skrz zeď tiché škrábání a odhadnul to na lžíci. A definitivně se rozhodl. Rozhodil sítě a začal se nenápadně poptávat. Určitě nějaký sežene. Vždyť co by to bylo za ráj bez krumpáče?

Pohlédl na letušku s profesionálním úsměvem.
„Sedadlo sedmnáct bé, příjemný let,“ řekla nacvičenou větu.
„Děkuji,“ odpověděl a vyrazil uličkou. Našel sedmnáctku a otevřel přihrádku nad hlavou.
„Guten tag, Dimitri,“ zaznělo pod ním. Ze sedadla na něj koukala známá tvář.
„Zdrástvuj, Johan,“ odpověděl překvapeně muži na sedmnáct cé. „Co ty tady?“
„Zase pracovně do Tokia.“
„Výborně, dáme zas oběd v Istanbulu?“ zeptal se Dimitri a uhnul procházející letušce. Přitom zaznamenal cestujícího v uličce.
„Sakra,“ přikryl si obličej.
„Co je?“ Johan se začal otáčet přes opěradlo.
„Nedívej se!“ zaúpěl Dimitri. „Zase on!“
„Kdo...?“
„Ahoj kluci!“ zahulákal vysoký mladík. „To jsem já, Jirka!“