Rozhraní

Nikdy se necítila jako Labuť. Jestli něco, tak jako ošklivé káčátko.
Mladá dáma by o sebe měla umět pečovat. Měla by být elegantní, vzdělaná, šikovná. Měla by umět vést domácnost, vychovávat děti...
Ona si připadala neohrabaně, všechno jí padalo z rukou a z dětí dostávala osypky.
Místo toho, aby se učila s ostatními Labutěmi tanečním krokům, radši kopala s Orly do míče. Typicky dívčími dovednostmi pohrdala.
Špinavá kolena si umyla, ale roztrhané kalhoty...
Jane ji naučila zašívací zaklínadlo.
Elegantní, tichá, dívčí Jane, která tajila, že umí skvěle plavat a perfektně lézt po stromech.
Ošklivých káčátek je víc, než se zdá.

Když fouká od východu, tak na útesech můžete občas vidět pobíhat osasonky, ty různobarevné chumáčkovité tvorečky, co vypadají roztomile, ale pozor na ně, ty růžové jsou extrémně agresivní, červené jsou sice kamarádské, ale vyšisují vám ani nevíte jak, a najednou – růžová, ty zelené jsou zase sarkastické, tuhle rozplakaly hlouště, smály se mu, že má ke kostkované košili pruhovanou kravatu, to víte, ony se tváří mile a půjdou s vámi domů, vlezou vám do postele a budou obdivovat teplý déšť ve vaší sprše, ale zterorizují vaše plyšová zvířata, a to přece nechcete, protože medvědi jsou nenahraditelní, tak pozor na ně, prevítky.

Léto si vůbec neužili. Pracovali od rána do večera.
Vydělávali na zbytečnosti. Hračky.
Košťata. K čemu? Zbytečná investice. Vzhledem k rodinným předpokladům je stejně za pět, šest let odloží a pořídí si cestovní hole.
Inzerát byl stále aktuální.
„Prodám 2 košťata zn. Puhysh.“
Když prodejce viděl zájem, obratem navýšil cenu. Víc peněz neměli.
„Taky umím dobře rušit prokletí,“ řekla dívka.
„Nepotřebuju,“ odmítl prodávající.
„Taky umím dobře proklít,“ nabídl se její bratr.
Nakonec se dohodli.
Když se o deset let později řítilo k zemi koště, přetížené nad konstrukční hmotnost, byli rádi, že investovali do kvality.
Jiná značka by tenhle pád nevyrovnala.

Tohle mělo být naprosto bezpečné místo. Při dodržení všech bezpečnostních pravidel.
Nebylo.
Anne stála v mírném šoku. Skočnice břitolistá na obličeji neznámého muže ještě znepokojeně pulzovala. Samozřejmě, rostlina jen zareagovala na vnější podněty. To Anne neděsilo.
To, že na ni muž napřáhl ruku s aktivovanými prstenci mumlaje něco o pomstě, ano.
Sehnula se, aby uložila rostlinu zpět do truhlíku, pečlivě se vyhýbajíc pohledu na mrtvého.
Svého muže našla stát na břehu řeky... nad jiným mrtvým tělem.
„Šlápl na hada,“ potřásl hlavou nevěřícně.
„Miláčku,“ řekla, „doma budou asi problémy.“
Přikývl.
Teď už to věděli.
A problémy budou mít své vlastní problémy.

Nejlepší střechou koncertního sálu byla stejně vždycky obloha.
Obilí se vlnilo v zběsilém rytmu barelů. Sbor tenkých hlásků držel základní melodii, zatímco sólista se překonával ve svém výkonu. Obecenstvo začalo tančit. Brzy nadšení ztrhlo i zpěváky a koncert se proměnil v nekoordinované hemžení, jak nutrie křepčily po poli, vytvářejíce roztodivné obrazce a pobrukujíce si pod fousky populární i méně populární melodie. Ladilo jim to.
Když padla rosa, všechny už pochrupovaly ve svých norách.
Ráno vypadalo pole zcela normálně, až na nějaké ty kruhy v obilí.
Ty se připsaly magickým silám, jako obvykle.
Další koncert bude příští neděli o pole dál.

Hůlky se nedědí.
Prstence už vůbec ne.
Jsou jedinečné. Začínají jako naprosto obyčejný předmět s bazální úrovní magie, ale užíváním... užíváním se změní.
Podléhají trendům, jako všechno. Poslední dobou bylo v módě vsazování drahých kamenů. Často jste mohli potkat kouzelníky, jimž se na prstech třpytilo malé klenotnictví.
Útočník ale očividně patřil k staré škole. Preferoval střízlivou nenápadnost. Pocit váhy mu dodával materiál.
Opravdu stará škola.
Olovo vyšlo z módy někdy před padesáti lety.
Teď ležel na zemi a upíral nevidoucí zrak do místa, jež živí nevidí. Jeho srdce dobilo.
Jeho cestovní hůl se začala rozplývat. Zanedlouho ji následovaly i prstence.

Nezabiješ.
Je jedno jaké jsou důvody či okolnosti.
Zabíjet prostě není správné. Nikdy.
Stála v naprosté tmě. Vesmír se na ni díval skrz holé větve stromů.
Je jedno, že o jejích skutcích nikdo nevěděl. Věděla o nich sama. Vědět, co je špatné a přece to udělat...
Aspoň byla dost silná, aby to přiznala sama sobě.
Rozhřešení se nedočká. Od sebe ani od vesmíru.
Jen... místo k přemýšlení. Uspořádání myšlenek. Potřebovala se někde zastavit, a konečně našla to správné místo.
Stará, opuštěná zahrada.
Štěrk zaskřípal pod kradmými kroky.
Opuštěná?
Sevřela hůlku pevněji.
Pokání?
Ne. Zlo je třeba zastavit.
Zase bude hřešit.

Dívky se s výskáním rozeběhly po louce.
Každý rok si říkaly, že upletou pestré věnečky, plné rozličného čarodějného kvítí. Připraví je týden dopředu.
Každý rok na poslední chvíli narvaly pampelišky. Vždyť je to jedno. A plete se z nich nejrychleji.
Věnečky padaly do vody...
O kus dál po proudu stáli chlapci, připravení je zachytit. Kterou dívku jim předurčí Osud? Vloni měli smůlu. Všichni.
V zátočině mezi oběma místy pozorovala maličká nutrie s mohutným punkovým kohoutem a černobíle pruhovanýma nožičkama připlouvající hostinu. Krátce zazpívala a brzy byla zátočina obsypána jejími příbuznými.
Pampelišky byly letos obzvláště lahodné.
Chlapci zase zůstali na ocet.

Začalo to vědomím sounáležitosti.
Bylo třeba zbavit se okovů! Nenechat se zotročovat!
Svobodu!
Demokracii!
NE kontrole porodnosti!
Aby mohly dosáhnout svého, musely změnit stávající společenské uspořádání. Bylo naprosto nevyhovující.
Plán se mohl zdát krutý, ale řídily se zásadou „oko za oko, zub za zub“.
Zavřít je do dřevěných beden byla pitomost. Osvobodily se celkem snadno.
Druhý den ráno našli nočního hlídače nacpaného v bedně, ostříhaného a zmalovaného tak, že by ho vlastní matka nepoznala a ve stěně prohryzanou díru úctyhodných rozměrů.
Osvobozené mini-mjúzik-nutrie si to vesele štrádovaly lesíkem. Nastal čas promíchat hudební směry a založit říši, nad níž Slunce nezapadne.

„... Třikrát zamíchat doleva a jednou doprava. A mělo by to být hotový.“
Lektvar v hrnci (jímž byl nahrazen kotlík, neb se v domácnosti nevyskytoval) na plotně (už jste někdy viděli ohniště v činžáku?) nechutně zeleně pobublával. A smrděl.
„Tohle je ono?“
„Přesně tak. Měsíc dvě deci místo odpolední svačiny...“
„Se pobleju.“
„... a všem tvým problémům bude konec!“
„Počkej, ty se mnou do toho nejdeš? Taky bys potřebovala.“
„Já jsem se s tim smířila. Že už to lepší nebude.“
„Zbabělče.“
Zaváhání.
„Hele, seš si jistá, že to bude fungovat? Zvedne mi to hladinu magie?“
„No, ten teleshoping působil důvěryhodně.“
„Tak jo.“