DMD č. 17. pro 17. 4. 2014. Téma: Olověné kruhy se rozplývaly ve vzduchu

Sluneční paprsky se dostaly skrze mraky a zaplavily okolní krajinu světlem. Nic už nevypadalo tak pochmurně.
Na kůži jsem pocítila ten hřejivý pocit, jak se teplo vpíjelo do mého těla až do morku kostí.
Pod dotyky těch paprsků, se mé rány počaly hojit, zaschlé kapky krve a šmouhy špíny mizely, jako kdyby nikdy neexistovaly, modřiny se vstřebaly a mé kosti s jemným mravenčením přeskakovaly do původních poloh.
Uslyšela jsem hudbu, sborový zpěv nesoucí se z dáli. Bolest ustoupila, cítila jsem se lehce a vznášela se k oblakům, blíže tomu zpěvu a olověné kruhy pout mého utrpení se rozplývaly ve vzduchu..

Zavulon procházel do středu terče. Olověné kruhy se před ním rozplývaly ve vzduchu, jejich pečeti vždy jen krátce zažhnuly.
V samém středu na poctivě roubené sesli seděl pestře vybarvený pták. Když na něj Zavulon poněkud vyčítavě zakašlal, pták seskočil na zem a čoudivě vzplanul. Z dohasínajících uhlíků vylouplo vejce. S křupnutím z něj vylezlo batole a začalo rychle růst a stárnout, do podoby dvacetilého mladíka.
-Viktore, říkal jsem ti, ať změněný nesetrváváš dlouho, víš přeci že...
-...že ve změněné podobě čas kletby atomového fénixe neutíká, já vím.
-Neboj, taky jsem to zažil, dvacet let uteče jak voda. Hlavně zůstaň člověkem.

Jakub se i se Semenem probudili v jeskyni. Uslyšeli zvuk valícího se kamene. Zkusili vstát a nešlo to protože na rukou měli olověné okovy, které byly připoutané ke zdi. "Dobré ráno Jakube," řekl čaroděj Ivanov, který se právě zjevil ze vzduchu. Ať škubali jak škubali okovů se jim zbavit nepodařilo. "My tady umřeme," prohlásil Semen. "Ále já bych to zas tak černě neviděl, Ivanov je mistrem iluzí, ale to neznamená ,že se odsuď nedostaneme." "Máš na to maximálně půl minuty," řekl Ivanov. " Stačí uvěřit, že tu ty kruhy nejsou."
"Věř tomu!" Semen uvěřil kruhy zmizely a auto minulo jejich škarpu.

Anthony s Crisem stáli udiveně uprostřed náměstí.
"Měl jsi pravdu," vydechl Tony. "Opravdu je tu všechno z kovu."
"No, ne úplně všechno. Třeba vzduch a voda... nebo atmosféra a tak..."
"Tamhle ten chlap bafá z dýmky olověné kruhy!" vykřikl a praštil Crise loktem.
"To nejdivnější na tom je, že se v tom vzduchu doopravdy rozplývají," řekl Cris.
"To není možné!" otočil se na něj zmateně Tony.
"No, teoreticky je všechno možné. To, co tady neexistuje, existuje zase jinde. Zkus jim vyprávět o dřevě a stromech a taky tomu nebudou chtít věřit."
"No dobře, pane chytrej. Vsadím se, že nevybafeš kruh!"

Lidé procházející okolo něj přidávali do kroku a klopili zrak k zemi, případně se rozpačitě odvraceli.
"Všechny nás chtějí otrávit! Všechny!" Malý děda poskakující polonahý po náměstí se hystericky chechtal. "Proto tady tu továrnu otevřeli! Aby naši vesnici odstranili a mohli tady postavit letiště! Do roka jsme všichni mrtví!"
Nikdo si ho přes jeho zápal nevšímal. Děda si nakonec s vědomím marnosti unaveně sedl na dřevěnou lavičku a zapálil si cigáro.
A na dvoře nové továrny zatím masivní kulaté kovové bloky pomalu podléhaly chemické reakci, drobounké částečky olova se mísily se vzduchem a mířily k nosním dírkám blaženě nevědomých vesničanů.

Thorin seděl před krbem a vyfukoval kroužky kouře.
Jeden stříbřitý na památku dolů v Morii... jeden zlatavý připomínající Erebor a Poklad, který On uloupil...
"Co bylo ukradeno, musí být vráceno!"
"Co si to mumláš, Thorine, syne Thráinův?" vytrhl ho Gandalf z přemýšlení.
"Pamatuj, hamižnost Šmaka zaslepila a přikovala k pokladu..." Gandalf vykouzlil proud jisker, které jako drak rozehnaly kroužky po místnosti.
"Pak musíme být jiní, abychom ho porazili." prohlásil Balin.
"Ještě koláček?" pípl štědře malý Bilbo a mimoděk vyfoukl šedý kroužek, který proťal jako olověná střela všechny ostatní a spojil je v jeden olověný kruh pomalu se rozplývající ve vzduchu...

Byl slunečný den. Všude byl božský klid.
Vlastně, ne úplně všude.
V srdci bandity Jonese se rozlévala touha po pomstě. A tak vyjel se svou patrou na Dwaitovic farmu.
Vtrhli dovnitř a všechny postříleli. Napumpovali je olovem, co se do nich vešlo. Matku, syna, dceru, a toho prohnilého Dwaita, který udal Jonesova syna, že mu ukradl koně a za to ho pověsili. Zabili je všechny. A pak si vzali vše, co jim přišlo pod ruku. Šperky, peníze, stříbro, dobytek, bavlnu i koně.
Odjeli a hořící farmu nechali za sebou.
Všude bylo mrtvo.
Jen olověné spirálky dýmu se vznášely ve vzduchu...

Odmítavé zabouchnutí okenice o patro níž.
Pendlovky vyřezávající obloučky tlukotu ve vedlejším pokoji.
Jiskřičky smíchu udušené kaskádami pláče a spirály koles drožky nahlodávající kamennou dlažbu na ulici.
Tříštění ledu skla v kuchyni, sotva zřetelné.
Ptačí diskuse podšitá šustící látkou lipového šelestu na zahradě (někdo už musí vyplít ty záhonky).
Vrzavý zvuk nepevnosti schodů do přízemí; teď kolem stolku - nezapomněla vyměnit vodu narcisům?
Téměř ticho; jen obloučky pendlovek, v dálce další blížící se spirály kol, příliš hlasitě vířící prach.
Najednou se vzduchem rozplývají těžké olověné kruhy; křehce se utvářející ticho se rozbíjí a rve gázu z rozvíjející se migrény.
Zatracené poledne.

Stála v trůním sále a hleděla do očí svojí sestry.
Ale ona to už vlastně nebyla její sestra, nebo ano?
Byla vyšší a měla na sobě brnění z materiálu, který Celestia nedokázala zařadit.
"V Equestrii může být jenom jedna princezna," vykřiklo stvoření, které už jistě nebylo Lunou, a dodalo s ďábelským smíchem: "...a to jsem JÁ!"
Celestia zaměřila veškerou svou sílu do štítu, kterým odrážela magii té druhé.
Jak se štít posunoval, dotkl se jednoho z nádherných vitrážových oken - toho, které zobrazovalo porážku Discorda.
Kruhové olověné spoje se při kontaktu s mocí slunce vypařily.
Z překrásné mozaiky zbyly barevné střepy.