Jesus Christ Superstar

Pro mě to taky není lehký, víš to? Nikdy jsem tě nepřestal obdivovat, ani po tom, co se z naší vize o pomoci utlačovaným stala tahle fraška.

Už od začátku stojím po tvém boku, ne jako ostatní. Bolí mě, že moje slova neslyšíš. Šimon je fanatik, Petr zaslepený strachem, a o Máří už vůbec nemluvím!

Vše se ti příliš vymklo z rukou. Chtěl jsem tě zachránit, ne ti ublížit! Sám jsi mě poslal k farizeům.

Doufal jsem, že mě bude hřát dobrý pocit v srdci, sakra.

Místo toho mě v kapse pálí třicet stříbrných, a na rtech dotek rtů tvých.

"Všechny nás zabijí, copak si to neuvědomuješ?" křičel Jidáš, a zatínal ruce v pěst. Třásl se vztekem a bezmocí. "Lidi tě budou chvíli obdivovat, a co pak? Myslíš, že to Římani nechají být? Budeš všem akorát za blázna."

Ježíš mu odpověděl klidně, tiše. "Myslíš, že to nevím?"
To Jidášovi vzalo slova.

"Můj Otec má plán, a já mu musím důvěřovat." Smutně se usmál, a podíval se Jidášovi zpříma do očí, pohledem plným únavy, ale také odhodlání. "Budeš důvěřovat ty mně?"

Jidáš nebyl připravený odpovědět.
"Tvůj otec chtěl, aby ses stal tesařem. Abys byl šťastný. To bych si přál i já."

"Jeden z vás mě zapře," říkal, a oni mu nevěřili. Jak by mohli? Lásku v očích přemohla únava, a pravdu na rtech víno.
"Jeden z vás mě zradí," řekl, a oni mu odporovali. Všichni, až na toho, jehož slova chtěl slyšet nejvíc.
"Což nikdo se mnou nevyčká?" řekl, a nikdo mu neodpověděl. Jedenáct spalo kolem něj, Dvanactý ho hořkosladkým polibkem zradí.

"Zbyls tu sám, a ti blázni spí."
V tu chvíli nevěděl, kdo litoval víc.

Zatkli ho, odváděli, tloukli.
Šel s hlavou vztyčenou, protože svůj smysl nalezl a věděl, že to pro ně umírá.
Přesto si nikdy nepřipadal tolik sám.

"Jak mě můžeš milovat tak krutým způsobem?"
Byla to první z mnoha otázek, které vyslal k nebesům, a na něž nedostal odpověď.
Na některé se ptal opatrně, a na chvíli se odvážil doufat.
"Není nějaká jiná cesta?"
Jiné křičel, zoufalstvím zatínal pěsti.
"Musel mě zradit zrovna on?"
A další šeptal.
"Řekneš mi alespoň proč?"

Nebesa stále mlčela.

Nakonec v slzách našel sílu ještě naposledy vyslyšet přání -nebo snad rozkaz- svého Otce. K tomu byl zrozen, a k tomu zemře. "Děj se vůle tvá."

Přesto Boží Syn truchlil za Ježíše, syna tesaře z Nazareta, který svůj obyčejný život obětoval už dávno.

"Bůh? Ty? Prosím tě, o čem to mluvíš?"

Uvědomění přicházelo postupně, jako probouzení ze sna. Nikdo další z Dvanácti si nevšiml, leda snad Máří. Jsou srdcem v nebi, ale jinak slepí. A tak promluvil sám.

Jenže všechna ta "musím s tebou mluvit" a "nech si přece poradit" přinesla jen odmítnutí. "Posloucháš mě vůbec?" ani "vždycky jsem stál při tobě" nepomáhala. Z varování se stávaly hádky.

Jak se to mohlo stát? Vždyť jejich vize byla tak krásná.
Zbyly z ní kecy a sladká, ale prázdná slova.

Až ostatní odejdou, zkusí to znovu. Ježíš ho jistě vyslyší.

A všechno bude v pořádku.

It was so easy to want to believe, here in the golden afternoon. Jerusalem's cobbled streets shone like the light in his eyes; the gleam in his smile. Of course he was divine. Of course he was the son of God.

Of course everything would be all right.

Judas fell to the side of the crowd, still keeping a watchful eye. They had only been here a few minutes, and trouble would come, as it always did.

Mary was easy to dismiss; a carefree spirit. Young. Naive. But right here, right now, Judas felt the bitter truth: He envied her.

Probral se.
Sice neměl v úmyslu něco takového ještě někdy udělat, ale světlu, které ho šimralo na víčkách, se vzdorovalo těžce.
Otevřel oči.
Vykachlíkovaná místnost tři na tři metry.
Bez dveří.
Cela?
Spíš soukromá lázeň.
Očistec? Už to vůbec vynalezli?

Seděl.
Přemýšlel.
Brr, to ne.

Svírající ticho vyplnilo cákání vody a po chvíli i zpěv.

„I don't know how to love him
What to do how to move him
I've been changed, yes really changed
In these past few days, when I've seen myself.“

Někdo zaklepal. Dveře v protější zdi se otevřely, jako by tam byly vždycky, a vešla Láska.