DMD Bonus č. 1. pro 4. 4. 2012. Téma: Vražda na tyranu není zločinem

A/N: AU
Potom už to šlo rychle. Voldemort takřka přes noc ustanovil vládu jednoho muže. Fénixův řád se nezmohl na žádnou akci; ostatně netrvalo dlouho, a žádný Fénixův řád nebyl. Ministerstvo kouzel ve své původní funkci bylo zrušeno a přetransformovalo se dílem v komisi pro udržování čistoty krve, dílem v tajnou policii. Na mudlovské šmejdy se rozpoutala doslova štvanice, byli v houfech vybíjeni jako zvěř. A šrouby se utahovaly dál, přišla povinná registrace polovičných, kontroly sňatků, udání, nečekaná zmizení.
A to všechno proto, že v rozhodující chvíli si Vyvolený nechtěl špinit ruce vraždou – bohužel až příliš pozdě zjistil, že tentokrát Expelliarmus nestačí.

Liam si dřepl vedle Aidnena. Položil mu ruku na rameno.
„Víš proč to musíme udělat?“
Aiden sklopil hlavu a trochu nejistě se ošil.
„Nelíbí se mi to.“
„Já to chápu, ale když je nezastavíme tak budou ničit, krást a terorizovat dál. Aidene, někdy prostě není zbytí. Jdeš do toho semnou?“
Aiden přikývl
„Tati?“
„Ano?“
„Vždycky si říkal, že zabíjet je špatné.“
„To sice je, ale někdy vražda pro obecné blaho není zločin. Všichni připraveni?“
Ozvalo se sborové ANO a z tváří všech bojovníků čišelo odhodlání.
„Přátelé. Nepřítel čeká.“
„NA NĚ!!!!!!“
Vyrazlili jako jeden muž.
„Těšte se Skerászové! Tenkokrát povidla ochráníme!“

Já vím. Je to trochu klišé... Kostel. Všechna ta temnota kolem. Hlavní hrdinové, právem vyděšení k smrti, no, a pak ti druzí. Ti tam dole. Vy jste ale hnusní, lidičky. Takovou smečku vymletých fanatiků aby pohledal. Vaše tváře jsou vyzáblé a bílé, zračí se v nic úžas a nevíra, což je legrační. Protože vy jste vážně věřili, že? Byli jste natolik zaslepení, že jste opravdu věřili, že vám to celé projde.
Christabela nás ochrání...
To určitě.
Jen se na ni koukněte.
Její výraz je absolutně nejlepší.
Musí být úžasné vidět mě tady nahoře. Poraněnou. Spálenou.
Bezmocnou.
Vážně?
Tak se dívejte!

Slova jako "tyran " nebo "vražda" byste ve slovníku poníků z Equestrie hledali marně.
Přesto, když princezna Celestia zmizela a Nightmare Moon hrozila zahalit zemi do noci navěky, bylo jasné, že se něco musí udělat.
Když Twilight Sparkle s pomocí Applejack, Pinkie Pie, Rainbow Dash, Rarity a Fluttershy aktivovala moc skrytou v šesti Elementech Harmonie, nevěděla - nemohla vědět - co se se samozvanou vládkyní stane.
Ale všechno přece muselo být lepší, než věčná tma. Takže vlastně bylo jedno, co bude s NÍ.
Dobro mnoha musí převážit nad dobrem jednotlivce.
Naštěstí harmonie nezabíjí. Přátelství přeměnilo noční můru v pokornou klisničku - malou princeznu Lunu.

Celé dětství jsem musel snášet jeho příkazy, zákazy a ponižování a moje nenávist k němu neustále rostla. Ale můj strach z něj byl příliš velký, než abych mu nějak ublížil. Dospěl jsem a snažil jsem se na něj zapomenout, ale neustále jsem žil ve stínu jeho výchovy.
Ale má chvíle nakonec přišla. Trvalo to příliš dlouho, desítky let, ale nakonec se z něj stal nemohoucí stařec. Nyní byl v mých rukou. Dlouze jsem přemýšlel, jak se mu pomstít, abych mu vrátil všechna příkoří, kterých se na mě dopustil.
Nakonec jsem zjistil, že nejhorším trestem pro něj bude nechat ho žít.

Ten blonďák s věčným úšklebkem a jiskrnýma očima to udělal znovu. Tentokrát svedl templářku, nechal si od ní odemknout pouta a zmizel před úsvitem.
Když ho templáři večer přitáhli zpět, bylo vidět, že se mu ten úšklebek pokusili z obličeje důkladně odstranit. Čím víc krve, tím účinnější výstraha ostatním.
Chrám v Kirkwallu i s nejvyšší kněžkou, čtrnácti sestrami a několika templáři vylétne do vzduchu až za deset let. Z bezpečné vzdálenosti bude spoušť sledovat už docela jiný Anders – s propadlými tvářemi a nepřítomným pohledem.
Dnes ještě zatne zuby a doporučí templářům, ať nezapomenou na večerní modlitbu. Uteče znovu. Zkusí žít.

Sherlocka bolela záda. To byl oficiální důvod, proč se z pohovky přestěhoval do ložnice. Ne, že by Molly měla nějaké závažné námitky proti tomu sdílet s ním lože. Co jí vadilo nejvíc bylo, že se od ní důsledně odtáhl.
Když ráno zazvonil budík, Sherlock ho popadl a mrštil jím o zem, až se rozletěl na kousky. Molly, která měla k budíku po babičce silný vztah, chtěla protestovat, ale v tu chvíli se stále spící Sherlock ototčil a přitulil se k ní. Když v jeho objetí znovu usínala, budík už ji netrápil a to, že přijde pozdě do práce, taky ne.

Jsou dny, kdy na sebe nedokáže podívat, aniž by se neproklínala.
V ony dny utíká ještě rychleji než obyčejně. Tak dlouho, dokud jí nedojde dech a musí se znovu zastavit.
V ony dny se vyhýbá lidem. Jednoduchost jejich existence jí připomíná, jak moc je její vlastní nepřirozená.
V ony dny se občas (na zlomky sekund, ale přece) nenávidí a ví, že by vesmíru prospělo, kdyby již nebyla. Jenom fér, vzhledem ke všemu, co udělala.
(Sebe)vražda tyrana není zločinem. (Sebe)láska ano. A ačkoliv ona sebou samou v některé dny opovrhuje, po zbytek věčnosti se příliš miluje, než aby něco podobného udělala.

V životě zabil šest lidí.
Poprvé nebyl na výčitky svědomí čas. Měl pár minut, jasné rozkazy a tolik adrenalinu v krvi, jako ještě nikdy. Když se mu ten člověk nachomýtl v hledáčku, prostě udělal, co musel. Noc nato spal klidně a beze snů.
Další tři zasáhl jím hozený granát. Ani nezahlédl jejich tváře.
Pátého vlastnoručně uškrtil za to, že postřelil jeho kamaráda. Protože ještě chroptěl, dorazil ho botou. Ve chvíli, kdy Johnovi pod podrážkou křupal Afgháncův nos, si vzpomněl, jak se Harry jednou vrátila ze školy zbitá. Styděl se.
Pošesté ničeho nelitoval. Někdy se musí za životy jiných platit životem.

Fandom? Nevím. Realita doufám ne.
„Teď už nemůžete couvnout!“ obořil se na ně vztekle.
„Jenže... jenže ubližovat lidem se přece nemá.“ Nesmělý, nejistý hlásek.
„Mája má pravdu.“ Podpora několika dalších lidí.
„To je pravda. Ale neplatí to, když ty lidi ubližujou ostatním,“ vysvětloval, jako kdyby mluvil s malými dětmi. „Vražda na tyranu není zločinem,“ dodal důležitě. Kdo ví, kde k té hlášce přišel. Malý nevinný hošík.
„Tak jo... vlastně mu nechceme doopravdy ublížit, viď?“
„Se ví... jenom postrašit.“
Těsně po zvonění stoupal učitel, jako pokaždé, do posledního patra, obě ruce zaměstnané materiály a opravenými písemkami.
V tu chvíli se přímo proti němu vyřítil dav dětí.