Výtvarné umění

Den se ještě zcela neprobudil. Zima svírá plíce, krátí dech, štípe v nose. Mráz pálí v očích. Otrlí chlapi zvyklí prát se s životem i mezi sebou, ačkoliv nikdy nebrečí, teď slzí.
Čeká je pořádná dřina.
Ohníček dává pouze iluzi tepla. Dým si ztěžka razí cestu mlhou. Sedící muž se snaží ohřát prokřehlé ruce. Stojícího parťáka v pracovních botách zebou nohy. Blíž k ohni už jít nemůže. Chce si zapálit, ale to ho sotva zahřeje.

Koník opodál se pod houní lehce chvěje. Odevzdaně sklání hlavu k hromádce sena. Jeho šíje trochu splývá s bělostí bříz.

Zima ojínila stromy i myšlenky.

Srdce je párový orgán. Moje patřilo jen jemu a jeho zase mně.

Teď nemohu spát. Žaludek mám jako na vodě. Myslím jenom na něho, na náš poslední rozhovor. Co jsem měla říct, co jsem říct neměla. Kdyby mne nechal, že mu rodiče brání. Ale on dal přednost jiné. Nejdřív jsem myslela, že jí vysápu oči, potom že by si to zasloužil spíš on. Už nemám na nic sílu. Chce se mi jen brečet.

Poslechni, on za to trápení vůbec nestojí. Hezký je, to ano, ale vůbec nemá charakter. Jenom by tě podváděl. Půjdeme k muzice. Budeš tancovat. Uvidíš, brzy zapomeneš.

To byla rychlost! Můj kůň se splašil a pádil, až se za ním prášilo. Lidé se kolem jen míhali. Z květin se pojednou stala barevná šmouha podobná duze. Tatínek se však koníkovi odvážně postavil do cesty.
„Prrr! Prrr!“ vykřikl jsem zděšeně. Naštěstí koník poslechl. Těsně před ním zastavil.
„Uf, už jsem myslel, že skončím pod jeho kopyty. Příště dávej pozor. Tady často dochází k nehodám. Po té divoké jízdě si musíte oba chvíli odpočinout,“ řekl táta. „Namaluju vás.“

Jenže tohle není chvilka. Trčíme tu hrozně dlouho. Začínám se nudit. Nejradši bych slezl, ale trochu se bojím. Sedlo je pořádně vysoko.

Hoch zaujatě poslouchá.
Děda vypráví: „Červená karkulka se zeptala: Babičko, proč máš tak velký nos?“
„Jé, dědo,“ přeruší ho chlapec. Ty máš taky velký nos.“ Zkoumavě si ho prohlíží. Pak se s obavou zeptá: „Nejsi taky převlečený vlk?“
„Vypadám snad jako vlk?“ usměje se děda.
„Tak proč máš velký nos?“
„Narostl mi takový. Už jsem starý, tak mám nos jako okurku. Hlavně, že jsem neztratil čich.“
„Aha. A dědečku, až budu starý, tak budu mít nos velký jako ty?“ ptá se bezelstně vnuk.
„To nevím,“ odpoví odevzdaně stařec. „Na velikosti nosu nezáleží, ale je důležité, abys měl velké srdce, víš?“

Necítím se dobře. Slyším hlasy. Dožadují se mé pozornosti. Útočné hlasy. Vyběhla jsem před nimi ven z tanečního sálu. Ale hlasy vyběhly za mnou.
Stále je slyším. Mužské hlasy. Rozléhají se v mé hlavě, jako bych byla v uzavřeném prostoru. Jsou neodbytné, divně temné. Žádají mne o tanec, ale tady na pažitu se tančit nedá. Dává se do mne zima. Jsem stísněná. Ty hlasy mi brání se pohnout, brání mi uniknout. Přímo se zhmotňují! Už mají zřetelnou podobu mužů. Mám pocit, že jsem s nimi uzavřená v jakémsi kvádru, jako bych byla v cele. „Pomóóóc!“ volám, ale nikdo mne neslyší.

Baruško, vidíš, ten pán je malíř. V ruce drží štětec. Maluje nás, víš,“ pohupuje babička s dítětem v náručí. S potěšením pozoruje umělce.
„Já nechci, aby mne maloval,“ se zarputilým výrazem ho sleduje také děvčátko. Její tetě to zjevně nevadí.
Malíř vzbudil pozornost i tří dospívajících dcer.
„Proč lelkujete. Koukejte pracovat,“ zpražila je matka přísným pohledem. Děvčata provinile sklopila oči. Neodvažovala se pohlédnout jinam. „Proč ta přísnost? Taky jsi byla mladá, tak je trochu respektuj,“ vnitřně nesouhlasí sousedka. Nejstarší dcera se pobaveně usmívá, jak vyzrála nad matinkou. Sedí totiž tak, že ji nevidí. Místo paličkování se bezostyšně dívá na malíře.

Tolik jsem se těšil na slunce. Teď je ho na mě příliš. Když praží, točí se mi hlava. Honem do stínu! No, jo, honem. Chmm. Zapomněl jsem, že rychle to už nejde. Při chůzi se kolébám jako kačena. Bolavé klouby počítají a zvažují každý krok. Nepomáhá mi ani mast z kostivalu, ani šalvějový čaj, ani když se vyhřívám na sluníčku.

Dřeváky jsou čím dal těžší, jako každý další den. Navíc mně pořádně dřou. Za trest je nechám na hanbě. Jsem rád, že konečně můžu jít bosky. Dlažba příjemně chladí.

Už se těším, až si sednu, ale nejdřív tě, kytičko, zaliju.

Anglický hrabě měl dojem, může všechno. Řada šlechticů podléhala podobným bludům, ovšem aspoň se Hansi nedrali do domu. Hans pokoušel co nejzdvořileji vysvětlit, že teď se mu návštěva, či dokonce sezení, nehodí, nemá čas, je jinak zaměstnán.
Nakonec mu došly fráze, a jakmile se hrabě pokusil procpat na schodech kolem něj do poschodí, i trpělivost.
Proto do hraběte strčil.
Hrabě letěl.
Hans nečekal, až hraběte jeho doprovod posbírá, zabarikádoval se v pokoji a pak vyhodil pro změnu sebe, oknem. Podstatně ohleduplněji.
Zachoval si tak zdravé nohy a stihl doběhnout ke králi dřív než otlučený hrabě se žádostí o jeho potrestání.

Učarovala mi svým mládím, prostotou, ale hlavně hudbou.

Housle zpívaly, nejprve zadumaně, pak teskně. Hudba přecházela plynule z tóniny do tóniny. Zachvacovala čím dál víc mé srdce. Náhle se tóny roztočily v divokém reji a zněly smyslně. Její bosé nohy, opojené rytmem, tancovaly na místě.

Pojednou strnula a housle jen tiše lkaly.

Potom se struny odmlčely. Vzduchem doznívala smutná melodie.

Záhy seděla s nástrojem na klíně, prsty propletené stejně jako moje vjemy a dojmy. Dívala se na mne zvláštním zkoumavým pohledem, který se ptal: „Tak co tomu říkáte? Rozumíte tomu, co jsem vám chtěla tou hudbou sdělit, nebo chcete nápovědu?“

Ledňáček je v moderním umění zcela zběhlý.