Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Vína valem ubývalo.
„Pojďme si zahrát karty,“ navrhl muž v bílé košili.
Prázdný džbánek postavili na zem, aby nepřekážel a dali se do hry.
Když žena vynesla eso, muž na zadní straně stolu vstal tak rychle, až povalil židli.
„Švindluje!“ křičel. „Balíček pořádně nezamíchala, jen ho halabala protřepala.“
„Moc jsi pil.“
„Spikli jste se proti mně!“
„Zmlkni.“
„To by se vám líbilo.“
„Tak nehraj, když neumíš prohrávat.“
„Já bych tam dal tuhle kartu,“ radí soused v klobouku.
„Kibic, drž klapajznu, ať tě přes ní nemajznu.“ Výhrůžný tón se zabodl do ticha.
„Tak už se přestaň vztekat. Vždyť nehrajeme o peníze.“
Černý závoj se marně snaží zamaskovat můj smutek.
Všechno mi ho tady připomíná. Známá vůně, prázdná židle, noviny, které už nikdy nerozevře i ta vajíčka na měkko, jež tolik miloval. Každá myšlenka spojená s ním je jako vzácná perla. Honem zavřu oči. Ale vzpomínky nejsou jako šperk, který se snadno zaklapne do etue. Vyskakují mi v hlavě jako luční kobylky v trávě. Ach drahý, tolik mi chybíš.
Oknem svítí sluníčko. Chce prozářit temnou současnost i budoucnost. Jako by říkalo: „Podívej, za stolem se směje tvoje sluníčko."
„Ham! Já sama,“ domáhá se jídla, které odmítáš. „Už kvůli děcku se musíš vzchopit."
Omlouvám se, že tentokrát je drabble smutnější, ale obraz se mi hodil k tématu.
V roce 1828 bylo těžké si bezpečně ověřit, jestli vaše známost je taky dobrá partie. Puritánství bylo v módě, i když bordely byly všude a hojně využívané. Většinou jste se všechno dověděli až po svatbě a občas to bylo spojené se spoustou překvapení, a to pro obě zúčastněné strany. Nicméně malířka Sarah Goodridge se rozhodla pro svého potenciálního partnera situaci zjednodušit. Líbil se jí čerstvý vdovec, právník a politik Daniel Webster. Aby mu pomohla s rozhodnutím, namalovala a poslala mu autoportrét svých ňader. To je zřejmě první zaznamenaný příklad poslaných „noods“. Pan Webster gesto neopětoval, zřejmě proto, že neuměl malovat.
„Ha, proto ses tak vyparádila! Mně to bylo hned divné. Co tě to napadlo?“
„Když já mám Pavla ráda.“
„Měj rozum. Nezačínej si s ním, nebo zůstaneš sama s outěžkem!“ Výhrůžný tón místo políčku. „To není bezpečná známost. Nebo? Propána! Podívej se mi do očí! Ty s ním něco máš?“
„Ne. Přijde požádat o mou ruku.“
„Dej pokoj. Nemyslí to s tebou vážně. Kdo to kdy slyšel: bohatý sedlák a služebná.“
„Ale já ho miluju a on mne,“ špitne. Slza jí putuje po tváři. Mlha zalehla humna i naději.
Červánky ráno věstí deštivo a zimu. Zimu už v duši má.
Sedící žena na dvorku si vychutnává poklidný den. Z domu se přiblížil klapot střevíčků.
„Paní, vidíte, jak se blýská? Jste spokojená?“ ukazuje služka výsledek své práce.
„Líp naleštit to snad ani nejde. Vidím se v odlesku jako v zrcadle,“ pochvaluje si paní. „Jsem s tebou moc spokojená. Dnes jsi už došla na trh, uvařila, dvorek je bez jediného smítka.
Mám pro tebe doporučující dopis. Napsala jsem, že jsi pilná, svědomitá a pracuješ moc dobře. Chápu, že chceš zakotvit a po svatbě se odstěhovat za manželem. Přeju ti to, ale je mi líto, že odejdeš. Takovou služebnou jako ty sotva najdu.“
Horká těla tanečnic ochlazoval vánek, rozpálené hodovníky zmrzlina.
"Co víc bychom si mohli přát?" položil Aulus Manlius Bacchus řečnickou otázku svým spoluhodovníkům.
Vskutku, coby?
Víno proudilo, mezi překrásně barevnými zdmi se nesl slaný pach gara a nízké stoly se skoro až k zemi prohýbaly pod exotickým ovocem, plameňáčími jazýčky, nadívanými plchy a jehněčími mozečky. Nebylo to jídlo pro hladové, ale nikdo v sále nikdy nehladověl.
"Ať žije Heliogabalus a jeho bůh!" pronesl Manlius přípitek směrem ke sluncem ozářené hlavě císaře.
"Co víc vám jen dát?" odpověděl mladý císař. "Co dát těm, kdo žili na růžích?"
Ze stropu spadly první plátky.
Drabble pojednává o nejznámější epizodě ze života římského císaře Heliogabala, kdy tento císař zasypal své hosty takovou hromadou růžových plátků, že se někteří udusili.
Heliogabalus byl jedním z těch císařů, kteří mají u dějepisců špatnou povést, kterou způsobuje hned několik faktorů.
První je jeho orientální původ, Heliogabalus pocházel ze Sýrie a Římané měli obecně k lidem z východu negativní postoj a připisovali jim všeobecnou morální špatnost. Kolovaly tak fámy o Heliogabalově homosexualitě, sexuální promiskuitě (měl se prý i jako císař věnovat prostituci) a obecné změkčilosti.
Druhý důvod byl ten, že Heliogabalus obecně do římské společnosti nezapadal. Než se stal císařem, sloužil jako kněz syrského boha Elogabala, jehož jméno bylo pořečtěno na Heliogabalus a následně kvůli tomu byl Elogabal proměněn na božstvo sluneční. Ani jako císař se Heliogabus svého boha nevzdal, chtěl ho prohlásit za nejvyšší římské božstvo místo Jova a sám místo tógy nosil kněžský oděv.
Třetí a zásadní důvod je ten, že Heliogabalus vládl začátkem třetího století, kdy císaři neměli dlouhé trvání. Jeho předchůdce byl zavražděn (po tom, co svrhl a nechal zabít svého předchůdce) a svržení a smrt čekaly i samotného Heliogabala.
Čtvrtý a poslední důvod je ten, že v době jmenování císařem bylo Heliogabalovi čtrnáct. V době smrti mu bylo osmnáct.
Zmíněné garum je nejoblíbenější římský kondiment, jenž byl založen na fermentovaných rybách.
Praha byla v troskách. Švédská armáda nešetřila děly, kulkami a už vůbec neušetřila města od rabování. Z pečlivě budovaných sbírek se jako na objednávku odvážela díla středověkých i nových mistrů, na vozy se nakládaly knihy, sochy, obrazy, goblény, zkrátka všechno, co mělo cenu nedozírné hodnoty.
Když bylo po všem, procházel správce hradních sbírek prázdný Nový* sál. Pak vzhlédl k nebesům, snad aby se zeptal Nejvyššího, a v tom spatřil nahou bustu krásné Venuše, kterak ve dví dělí Olympany svým sporem s Juno. Krása obrazu, jeho živost a barvy mu vyhnaly slzy do tváří.
Největšího z Flámů** Švédové přehlédli. Díky Bohu.
*dnes Španělský sál
**vlámský malíř Peter Paul Rubens
Obraz, o kterém se mluví, je Shromáždění olypských bohů, které k nám dovezl některý z císařových generálů z Itálie. Zmiňovat, že nástropní obraz musel být z Itálie taky dopraven coby "nákupní seznam", je asi zbytečné.
Originál už v Čechách není, v 21. století se vrátil do místa svého vzniku, jeho velmi detailní fotokopie zdobí empírový skleník v zahradách Pražského hradu.
Často se nad ránem dopotácel domů. Zvykla si. I na to, že vede silácké řeči. Nezůstával ale jen u nich. Poznala sílu jeho ran. Snášela je stejně jako odér zvratků se zaťatými zuby. Doma byl neomezeným vládcem a přitom otrok závislosti.
Dnes nemá v hrníčku už ani kopějku. Jeho čeká velký flám. Hodlá navýšit dluh. To ji vyburcovalo. Postavila se před dveře hospody. Rozpřažené ruce jako závoru. V očích zoufalství podobné tomu, jaké měli civilisté, kteří se jako živá barikáda postavili před jedoucí tanky.
Mlčí, ale výraz tváře křičí: NÉÉ! NECHOĎ!
Množina bodů stejně vzdálených od středu. Tehdy i teď.
Kružítko zašumělo po papíře.
Spojnice mezi matkou a dítětem. Tehdy i teď.
Pero do středu kružnice zručně nakreslilo pupek.
Geometrický tvar krásný ve své jednoduchosti a pravidelnosti.
Čtyři čáry se uzavřely ve čtverec.
Ruce, nástroj práce, násilí i lásky. Tehdy i teď.
Špičky prstů se dotkly kružnice i čtverce.
Svaly, aby tělo bylo vzpřímené, jak Bůh zamýšlel.
Leonardo odložil pero a protáhl se.
Vzrůstem malí Římané ovládli Evropu a stali se velkými. My je chceme je napodobit, ač nedosahujeme jejich nohou, které se stejně jako ty naše dotýkají kružnice i čtverce.
„Jé maminko, to je velký míč.“
„Nechoď blíž! To není míč. Drž se v bezpečné vzdálenosti.“
„A co to je?“
„O tom kolují dohady. Jednou prý Kyklop vzteky křičel na syna až mu vypadlo oko.“
„Ale mami, to je jenom báje.“
„Hm, pak přišli vědci s hypotézou, že to je fotopast, ne však na zvířata, ale na lidi. Vidoucí oko Velkého bratra.“
„Moc se bojím."
„Tak mi podej ruku. Žel, strach je konstantou dnešní doby. Všimla sis těch kamínků? S podobnými jsme jako děti hrávaly drápky.“
„Co je s nimi?“
„Nic, ale ty děti už tady nejsou. Jen děsivé liduprázdno.“
