DMD č. 22 pro 22. 4. 2024. Téma: Srdce je párový orgán

Vypotácel se z rodiného domu a zvracel. Bylo mu zle. Jako by mu vyrvali srdce.
Otec opět zadlužil rodinu.
Prý to bude v pořádku.
Jistěže, protože on zas bude duelant a bude zabíjet.

Ten večer se poprvé opil. Tak, že skončil pod stolem.
Tam ho našli Oni a najali na vraždu kardinála.
Ty peníze za to stály.

Neuspěl díky tomu, že jednal instinktivně. V té polévce ucítil konvalinky.
Skončil politý polévkou, chytil toho traviče a pak klečel před kardinálem.

Všechno mu přiznal, v ten okamžik to bylo jedno.
Nabídl mu práci.
Podal mu ruku.
Od té doby byl Juscac jeho.

Lososů je ještě stále pomálu a napětí u vodopádů každým dnem stoupá.
Dva roztomilí jarní chlupáčci se tulí na písku pláže, nebo sedí jeden s tlapkou kolem ramen druhého na balvanu těsně u peřejí.
Pozorují svoji matku, medvědici 26, jak v divoké vodě loví - oddaně, klidně, trpělivě.
Působí na zjitřené emoce pozorovatelů jako uklidňující senzorická deka.
Říká se jim Velká a Malá lžička.
Se srdci internetů spravedlivě rozdělenými v pracičkách se ve hře vrhnou do vln.
Jedno z nich proud strhne, příliš rychle a nešťastně přímo před čekající mordu.
Z očí za obrazovkami se přes prsty do klávesnic přelévá bolest.

„Určitě nechceš pár dní volna?" Šipka projela těsně vedle páteře a zastavila se až o hrudní kost.
Igor mávl rukou. „Díky, pane, ale vážně ne. Igorína mě sešila opravdu moc hezky a Igor mě ještě pořádně napumpoval krví."
„A to ti spravili to tvoje, nebo jsi dostal nové?" zajímal se ještě Elánius čistě ze zvědavosti.
„Ani jedno, pane, ona ta rána totiž vůbec nešla skrz, šla mezi."
„Cože?"
„Já je mám zvlášť. Víte, jako kluk jsem sletěl ze stromu a nabodnul se na plot. Odnesla to levá komora i síň, takže ty mi dali po pradědovi," usmál se Igor zářivě.

Známý chobotničí sportovec navrhuje, aby byl do programu hlavonožčího mistrovství v atletice zařazen nový druh trojboje. Ten by se měl skládat z překážkového plazení, plaveckého sprintu a vrhu kamenem.

„Moje srdce bije pro plavání. Ale ne všechna moje srdce,“ vysvětluje sportovec, co ho vedlo k podání návrhu. „Hlavní srdce nás chobotnic se totiž při plavání zastaví. Naštěstí máme ještě dvě další, párová žaberní. A každé z našich srdcí má právo zamilovat si jinou disciplínu. “

Olihně, které mají podobné anatomické uspořádání, jeho žádost podpořily.

Chobotničí atlet doufá, že jeho podnět projde.
„Je to moje srdeční záležitost. Záležitost všech mých srdcí,“ uzavírá.

“Můj otec zemřel na infarkt. Jistě rozumíte, že ho nechci následovat.”
“Zajisté. Ale bude to nebezpečné. A drahé.”
“Můj otec byl velmi bohatý, peníze nebudou problém. Zařiďte to.”
Muž podal doktorovi velmi naditou obálku.
***
“Pacient po zákroku při vědomí. Tělní činnost v normálu. Před desátou hodinou stížnost na bolest hrudi. Krátce na to závratě a necitlivost. Diagnostikováno nedostatečné prokrvení. Sken ukazuje abnormální arytmii. Pacient kolabuje, postupně modrá. Čas úmrtí: desátá hodina ranní. Pokus neuspěl.”
***
Student medicíny na pitevně otevřel tělo. Co našel, ho mírně překvapilo.
“Hm, zvláštní. Někdo mu voperoval druhé srdce… Třeba by to fungovalo, kdyby ho nepřišili naopak.”

Z hostů Malfoyovic vánočního soirée už zbyl jen jediný. Ministr kouzel by byl rodinou v každé čistokrevné domácnosti, jen tady byl ale skutečně vázán krví.
Raddle seděl v křesle v rohu místnosti, pozoroval ostatní, cvičil nitrozpyt. Kdyby věděl, že viteálem ztratí schopnost číst v myšlenkách jako v otevřené knize… Udělal by to znovu.
Pokud zemře, ztratí tělo. Ví, že to nesnese. Najde si hostitele a ovládne ho. Někoho, kdo se nezvládne bránit. Někoho, jehož myšlenky stále čte bez obtíží. Pohlédne na svou mladší dceru. Nikdy nebyla k ničemu dobrá, třeba mu poslouží aspoň tím, že mu daruje půlku svého života.

Je pátek. Povaluju se na pohovce v dobrém rozmaru, usrkávám ze sklenice vína a z ruličky jointa, a dívám se, jak cvičíš v domácích podmínkách. Mám chuť vstát a přivonět si mokrého podpaží, ale jsem na to příliš líný. Za chvíli možná dokonce začnu mňoukat.
Myslím na to, že mám vedle sebe spíš spolubydlícího než partnera, že mě ve skutečnosti nemiluješ, a proto naplňuju éter blábolením, jako to dělám vždycky, když tě mám na dosah a přece daleko.
„Myslíš, že se dá umřít na zlomené srdce?“
Něco funíš na trenažeru a pořád vesluješ jako zběsilý. Rád se na tebe dívám, ale nebaví mě, že se se mnou nebavíš. To srdce se asi láme mně.
„Přestaň už. Stačí. Už konečně docvič a pojď ke mně.“
Prý ještě pár temp.
„Pojď, nebo se přesunu do postele a budu si představovat, že mě tam ze tmy přepadává Pavel Batěk.“
„Já myslel,“ supíš, „že miluješ mě.“ Pár desítek temp.
„Miluju tebe i Pavla Baťka.“
„No, ale místo je jenom pro jednoho.“
To rozhodně odmítnu. „Moje srdce je široké. Pojmul bych vás oba.“ (Jednoho do zadku, druhého do pusy.)
Trénink je ukončen. Já vždy dosáhnu svého. Nahneš se nade mne jako uřícené zvíře a vezmeš mi jointa z prstů. Potáhneš a rozkašleš se, ještě pořád udýchaný. Ach, ty čerstvý padesátníku, kapacita plic už ti nestačí na cvičení a neřest. Snad tě nebudu muset křísit.
Svalíš se na mě a zamkneš mě v objetí. Cítím ho, jak mi buší do boku, je to trdum, trdum, trdum koně řítícího se po dostihovém závodišti. Hladím tě po vlhkém čele tam, kde kratičké vlasy ustupují zubu času.
Promiň mi, že jsem se před pár řádky tak rouhal. Nejsi pouhý spolubydlící a křísil bych tě tím nejpoctivějším dýcháním z úst do úst.
Je pátek večer a chci prostě jenom milovat.

Andarax se mračil. Test zopakoval, ale výsledky se zdály být takřka totožné.

Zavrtěl hlavou

Inu, do třetice všeho dobrého...

Bez klepání, logicky, vešel do cely. V protilehlých koutech zde byli připojeni na analytické zařízení dva lidé, jak si sami říkali.

Člověka s krátkou srstí na hlavě, vyššího, popadl a do elektrody přilepené na levé straně hrudi pustil proud. Sedl si a čekal.

Když na displeji zablikalo hlášení, Andaraxe brali všichni vesmírní čerti.

U bytostí na kolonizované planetě dosud neprokázal žádnou formu telepatie, mezi jednotlivci neexistovalo jakékoliv propojení.

Proč tedy reagovalo i srdce druhého člověka, toho menšího? Vždyť nedostalo fyzický impuls...

Nora vyšla ven, jakmile pod oknem zaslechla zvuky utichajícího motoru.
„Vy jste ji odřely!“ Pohledem i doteky prstů zkoumala škodu na karoserii, když z automobilu vystoupila Judita, ani se nezastavila a vběhla dovnitř.
„Kam běžíš?!“
Na ulici zůstala jen s podezřele tichou slečnou.
„Co se stalo?“ vypálila bez pozdravu.
Pokrčila rameny. „Do cesty nám vběhla srna.“
Nora se prudce nadechla. Otočila se ke vchodovým dveřím a vběhla za Juditou. Čekala na ni, padla jí do náruče a rozplakala se.
„To bude dobré,“ šeptala jí a hladila ji po vlasech.
Možná, že Juditě nedala život, ale jejich srdce byla jako jedno.