Výtvarné umění

Terasa připomíná ring. Zábradlí odděluje místo diváků sežehnutou vegetaci. Namísto boxerů se objímá milenecký pár. Před nedávnem rivalové. Bojovali jeden nad druhým tvrdými údery. I přes hrůzné otřesy stále při plném vědomí.
Nyní jsou všechny neshody a vzájemné bitky zapomenuty. Slovní šarvátky jako plevel spálilo slunce. Teď ti dva spolu sedí na lavičce, jejíž bělost bije do očí. Kompaktní stín muže a ženy jako by plaval na podlaze, která je naprosto hladká. Stejně tak i všechny jejich spory jsou urovnány. Nic milence neruší. Jsou sami ve vzájemném srozumění. Hory neshod už mají za zády. Polibek stvrzuje příměří. Láska dostala šanci.

Jsi jako druhý břeh. Krásný, tichý a slunečný. Jsi pro mne pevnou půdou pod nohama. Lákáš mne k sobě.

Ozkoušel jsem teplotu vody palcem u nohy. Brr! Studí. Honem z ní pryč! Po chvíli to zkouším znovu. Voda mi sahá po kotníky. Teď se nezdá tak studená. Ty se mi už také nezdáš tolik nepřístupná, vzdálená.

Hladina, tvář řeky hladí mé vjemy. Vlnky jako jemné vrásky. Proud ztichl. Řeka šeptá: „Jsem Marna. Nevzdávej to. Neboj se. Jsem chladná, ale tvoje dívka ne. Následuj můj příklad. I když zpomalím, stále spěju k soutoku. Už se těším, až se setkám se Seinou.“

Lidé občas pozoruji oblohu, mraky, které neustále mění svůj tvar podobně jako chameleon barvu.
Malé děti v nich vidí milé věci: ovečky, pejska, peřinku a děsí je maximálně jejich podobnost s drakem.
Co vidí dospělý? Mrak pro něho často symbolizuje hrozbu nebo útlak.
A co připomíná obrovský mrak mladíkovi? Vidí v něm podobu obrovské velryby, černého svědomí, vzducholodi nebo atomové pumy? Vnímá ho jako nedefinovatelné nebezpečí.

Obrovský mrak může způsobit doslovné povodně, ale také záplavy chmur. Soutok černých myšlenek a hluboké deprese. Obnažený muž je v nich ponořen do půli těla. Má však zaťaté pěsti. Je odhodlaný s nimi bojovat.

Vysílač na obzoru marně volá sos. Zbytečně vysílá myday, myday. Ikarův pád je neodvratný.

To je ale výška! Měřeno svíravým strachem, jeho zpětným pohledem vzhůru.
Vyčkávající hlubina je tak moc hluboká, až z ní srdce dostalo závrať. Myšlenky se potácí jako po kvalitním silném vínu. Hrozný výběr z hroznů jeho života. Mládí nezastaví hrůzný střemhlavý let. Vzpomínky sviští rychleji než bílé zmítající se tělo, které jako blesk prolétlo oblohou. Nebe, které se odvážil navštívit a tak rychle opustil, mu místo šátku svým modrým odrazem na vodní ploše dává sbohem. Hladina rozevřela svůj černý klín. Voda ho vítá s otevřenou náručí.

To je zajímavé. Když si mohu hrát s Alíkem, čas rychle frčí. Zdá se mi, že jsem venku jen chvilku a už mne maminka volá. Musím jít domů.

Teď se mi ale čas hrozně vleče. Čekáme návštěvu. Musela jsem si vzít sváteční šaty. Mají stejnou barvu jako moje oči. Maminka tvrdí, že mi sluší. Ale já je nesnáším, protože se nesmím zamazat. Takže žádné hraní venku.
Nudím se. Pozoruju velkou ručičku u hodin. To je doba, než poskočí na další čárku.
Naštěstí Alík tu sedí se mnou. Jako by mi šeptal do ucha: Já ti rozumím. Taky bych radši dováděl.

Dveře zaskřípaly, jako žena zuby. „Nedá si pokoj ani na stará kolena,“ myslí si a zlost ji vraští čelo.

„Máš tak jemnou pleť. Pojď blíž, holubičko.“
Děvče se zachvěje odporem.
Muž si to špatně vysvětlí. „Copak? Ty se mně bojíš?“
„Já mám moc práce.“
„O tobě se to říct nedá, sukničkáři,“ žehrá v duchu jeho žena.
„Tak si chvíli odpočiň. Vykašli se na drhnutí kotle.“
„To ty se vykašli na zálety,“ láteří polohlasem stařena.
„To nejde, pane.“
„Ale jde. Nebo chceš přijít o práci?“
„Propouštění nebude. Potřebujeme děvečku,“ už křičí manželka. „Je sám. Neboj se. Uhoď ho, ať se vzpamatuje.“

Trýznitele spojila škodolibost. Závist, pocit nadřazenosti a nenávist jim zpitvořily tváře. Předhánějí se, kdo předvede větší škleb, kdo víc Ježíše poníží. Překřikují jeden druhého.

„Ježíši, řekni, kdo ti dal herdu do zad?“
„He, he, nevíš?“
„Pověz, kdo tě vykrákal za vlasy?“ Svorně se chlámají.
„Jsi přeci prorok! Tak proč mlčíš?“
„Chlapi, vždyť on to neví!“
„Hádej!“
„Nechce hádat. Bojí se, že neuhodne,“ vyplazuje na něj jeden ničema jazyk.
„Podívej se, takhle vypadáš,“ roztahuje si další prsty chřípí.
A to se nestydíš tvrdit o sobě, že jsi Boží syn?“

Ježíš je ignoruje a jen se vroucně modlí. Slzy vyplavují bolest srdce.

Mezi přečetnými portréty z renesanční Itálie se najdou dámy zobrazené v poněkud uvolněné pozici i oděvu. Rozhalený šat, košile, ba někdy hruď obnažená víc, než se připouští.
Obvyklé vysvětlení zní: Kurtizány. Jistě, mohly sloužit jako modely a naplňovat potřebu umělců zobrazovat tělo tak, jak to nebylo povoleno.
A přesto se za takovými malbami skrývá i něco jemnějšího, křehčího. Obrazy určené nastávajícím manželům, dívky zobrazené tak, jak je pouze oni budou vídat.
A ani dámy s obnaženými ňadry nemusejí být nestoudné, v jejich postoji se zračí něco výmluvného: Dávám se ti celá. Pohlédni, zde je mé srdce a patří jen tobě.

Den se ještě zcela neprobudil. Zima svírá plíce, krátí dech, štípe v nose. Mráz pálí v očích. Otrlí chlapi zvyklí prát se s životem i mezi sebou, ačkoliv nikdy nebrečí, teď slzí.
Čeká je pořádná dřina.
Ohníček dává pouze iluzi tepla. Dým si ztěžka razí cestu mlhou. Sedící muž se snaží ohřát prokřehlé ruce. Stojícího parťáka v pracovních botách zebou nohy. Blíž k ohni už jít nemůže. Chce si zapálit, ale to ho sotva zahřeje.

Koník opodál se pod houní lehce chvěje. Odevzdaně sklání hlavu k hromádce sena. Jeho šíje trochu splývá s bělostí bříz.

Zima ojínila stromy i myšlenky.

Srdce je párový orgán. Moje patřilo jen jemu a jeho zase mně.

Teď nemohu spát. Žaludek mám jako na vodě. Myslím jenom na něho, na náš poslední rozhovor. Co jsem měla říct, co jsem říct neměla. Kdyby mne nechal, že mu rodiče brání. Ale on dal přednost jiné. Nejdřív jsem myslela, že jí vysápu oči, potom že by si to zasloužil spíš on. Už nemám na nic sílu. Chce se mi jen brečet.

Poslechni, on za to trápení vůbec nestojí. Hezký je, to ano, ale vůbec nemá charakter. Jenom by tě podváděl. Půjdeme k muzice. Budeš tancovat. Uvidíš, brzy zapomeneš.