DMD Bonus č. 1 pro 4.4.2011

Zrodil jsem se prakticky z ničeho. Jenom z trochy vody a práce lidských rukou. Potom jsem své stvořitele dokonce i uviděl. Darovali mi uhelné oči. Vlastně byli menší, než jsem předpokládal. Ten nejmenší človíček mi sahal ani ne po vrcholek druhé koule. Ještě mě ozdobit, do jedné ruky metlu, na druhou mi jiný z človíčků věnoval rukavici, na hlavu mi holčička s copánky položila krásný klobouk. Pak se usmáli a rozutekli.
Stál jsem v zahradě celou zimu. Na jaře jsem se rozpustil, zůstaly jen klobouk a rukavice volně pohozené v křoví.
Ale to nevadí. S prvním sněhem se zrodím zase.

Tentokrát už profesor Moore a doktorka Williamsová o změně programu věděli. Objevili se proto na scéně řádně v krojích a zapojili se do úvodní árie.
Fany Štubovou sice překvapilo, že vidí krále na jevišti místo v lóži, ale úkol je úkol.
„Betsy! Betsy, co to děláte? Váš muž se ještě nenarodil!"
„Zavři voči, brouku!"
S tímhle už si dokáže poradit jen někdo, kdo opravdu rozumí fungování času a prostoru.
Určitě potom, co si dá omlazovací kúru a vydatný oběd.
A správná fousatá ženská ví přesně, kde ho hledat.
Stuart si promnul oči. Na šílené zprávy hvězd už byl pomalu zvyklý.

Cestování. Tolik slunečních soustav, planet, národů. Tolik historie, životů, potíží.
Když člověk cestuje sám, není to tak zábavné, jako když má společnost. Proto jsem si vybral jí. Člověka. Pokaždé je to člověk. Miluji tuhle rasu. Ve vesmíru jich je tolik národů a přesto si pokaždé vyberu člověka. To jak dokáží řešit situace, jak vnímají všechna ta možná řešení.
Nikdy to však není taková zábava, pokud nenastanou komplikace. Jen malá změna v dějinách, aby vše bylo mnohem zábavnější.
Jsou mi stovky let, a přesto jsem nezažil vše, protože vesmír je tak nekonečný. Stále se v něm skrývá něco nového a neočekávaného.

fandom: Stopařův průvodce, odehrává se mezi 2. a 3. dílem trilogie v pěti knihách
poznámka: Věnováno Julii – hlavně z toho prostého důvodu, že tohle téma (Klobouk ve křoví) vyšlo na 2. dubna.
Arthur vyšel z jeskyně, které momentálně říkal domov.
Na větvi proti němu visel hnědý plstěný klobouk.
Škoda, že právě nezkouší létat, napadlo ho, protože tenhle pohled by spolehlivě zajistil potřebné rozptýlení.
Klobouk tu nemohli zapomenout Golgafrinčané; ti zrovna prováděli průzkum trhu před vývojem nového trávového modelu. O jeskynních lidech nemluvě.
Přistoupil blíž a nepřestával zírat. Vtom uslyšel podivný zvuk a zčistajasna se vedle něj zhmotnila modrá policejní budka, ze které vyskočil vysoký kudrnatý chlap, popadl klobouk a vítězoslavně zahalekal: „Tady jsem ho nechal!“
Pak se otočil na podpatku a nechal Arthura, aby další dvě hodiny nerušeně čučel na šípkový keř.

Varování: Na hlavu padlý fandom (No jo anime!) a z toho vyplívající trocha techtlí a mechtlí.
Už zase sedí pod mostem s rukou v Takkunových vlasech.
Už zase nad městem ční obrovská žehlička, která jednou denně vypustí tolik páry, že se celé město ponoří do váhavého tápání.
Už zase má pocit, že přeteče. Její kluk je v Americe (Jak ji mohl vyměnit za hru!?) a jeho bratr je moc malý. Dokonce se bránil, když mu cucala ušní lalůček!
Už zase slyší ten krám, na kterém jezdí Haru-san a všechny mlátí kytarou.
Už zase poslouchá, jak na ni volá bůh Canti, jak přelidněná je Země.
A Takkun má drzost se zeptat: „Proč bychom se netěšili na zítřek?“

Poznámka: neměla jsem čas (a v nejbližších několika dnech ani nebudu mít) přečíst si díla ostatních autorů; jakákoli případná podobnost s díly kolegů je tedy čistě náhodná.
Alice stála opřená o zadní zeď obřadní síně, zaplněné do posledního místečka, a sledovala slavnou svatbu. Přední řady byly obsazené honosně načančanou místní honorací, deklarující příbuznost k nevěstě; v několika zadních řadách polstrovaných křesílek se tísnili spíše nenápadní příbuzní ženicha. Starosta s nadšením odříkával slova posvátného slibu manželského, která ženich s nevěstou neméně nadšeně opakovali. Když padlo dvojnásobné „ano“, Alici nepozorovaně vyklouzlo několik slz. Její bývalý manžel, otec dvou jejich dětí, si právě vzal za ženu svou dlouholetou milenku. Teď si na radnici připadala nejen nepatřičně jako příslovečné křoví na poušti, ale i nesmyslně jako klobouk v onom křoví spočívající.

„Co všichni na tom plesu maj?“ zeptala se Hermiona u snídaně.
„Copak ty se netěšíš? A ty Harry?“ zeptal se Ron s nadšením.
„Proč bychom se netěšili?“ řekla Hermiona, nevšímající Harryho snahy zasáhnout.
„Jen nechápu, proč se to tak řeší. Stejně nemám s kým jít,“ řekla a sklopila hlavu.. „Já také s nikým nejdu. Nechtěla bys jít se mnou?“
„Proč ne. Musím ještě do knihovny, ahoj,“ řekla a zmizela.
„Nevadí jí, že jsem ji pozval? Nečekala to třeba od tebe?“ řekl Ron.
„Nemusíš se bát. Myslím, že to tak chce,“ odpověděl mu Harry.
Nemyslel si to. Byl si tím jistý...

“Právě přišla zpráva s rozborem písma toho dopisu na rozloučenou, co jsme našli u naší mrtvoly. Podle doktorky Plumové se písmo shoduje s rukopisem oběti. Co jsi našel ty, Ducky? Máš pro mě něco, co by ukazovalo na úkladnou vraždu jak tvrdí příbuzní?”
“Desátník Terry sice skutečně spáchal sebevraždu, ale neučinil tak zcela dobrovolně. Jethro, pamatuješ jak...?”
“Zkrať to, Ducky.”
“Dobře. Vrah vpravil desátníku Terrymu do těla látku, která po překročení určité hladiny serotoninu v krvi, způsobila takové deprese, že se nebohý desátník sám oběsil.”
“Chceš říct, že Terryho zabilo to, že byl šťastný?!”
“Obávám se, že máš pravdu, Jehro...”