DMD Bonus č. 1 pro 4.4.2011

Téma: Proč bychom se netěšili
Povedlo se. „Skvělá práce,“ chválil doktor Nielsen. „Jsem potěšen, že mám tak profesionální tým.“ Všichni se radovali, vždyť ta zkumavka, kterou doktor držel (nebo spíš to, co bylo v ní, samozřejmě) byla výsledkem jejich dlouhodobých snah. Svědomí je pro to, co dělali, netrápilo. Každý si to uměl před sebou nějak omluvit. Nebudou slavní – alespoň ne hned, tenhle projekt byl utajen – ale budou bohatí. Na to všichni mysleli, když se vítězně usmívali na svého kolegu, který se snažil pořídit společnou fotografii. Nikdo si nevšiml menší zkumavky, kterou v nepozornosti rozdrtil svou těžkou botou. Všechno bylo skvělé. Budou bohatí. Pokud to přežijí.

Harry a Marion. Harrion. To zní skoro jako heroin. Úžasná droga. Ukáže ti naprosto jinej svět. Barevnej, trochu mázlej, ale tak toprostě je. Hlavně, jeto svět, kde tě lidi milujou.
Víš, co je ještě skvělý? Dej si trochu víc, píchni si lepší matroš a uvidíš vesmír. Budeš Bůh.
Hvězdy, planety, galaxie, mlhoviny. To všechno bude tvoje. A nebo vaše, záleží, jestli máš svou Marion. Ono je super mít Marion. A být Harrion. Máš s sebou někoho, s kým to můžeš sdílet. S kým zjistíš, že vesmír je tak nekonečnej, že žádná dávka ti ho nemůže ukázat celej.
Ale můžeš to zkoušet.

Téma: Vesmír je dost nekonečný
Tohle se vůbec nemělo stát. Proč se vždycky dostane do takových malérů? No dobře, zřejmě pro to má zvláštní talent a možností jak umřít je spoustu, ale tohle?! Navíc, měl přijít Smrť a ne nějaký nicotný démon. Vždyť je přeci čaroděj!
Ještě, že ta větev praskla. Počkat!
V duchu mu zbývala pořád maličká naděje, že se z toho zase nějak vykroutí, ale s dobou pádu se zmenšovala i myšlenka na záchranu.
„Pokud je vesmír nekonečný, kam až poletím?“, zakřičel s panikou okolo sebe a pozoroval zděšeně okolí.
Velká A´Tuin se vzdalovala víc a víc a s ní i zeměplošský měsíc.

Téma: Vesmír je dost nekonečný
Vědecké kouzelnické symposium 1980.
„Od východu k západu, od jižního pólu k severnímu.
Odshora dolů, odzdola nahoru. Horizontálně i vertikálně.
V jednom koutě, v druhém koutě, ve třetím koutě i v tom čtvrtém.
V samém středu – bez legrace!
Úplně všude!
Zrzavé hlavy, pihaté obličeje, bledá těla zaplavující naši zeměkouli.
Dýchají náš vzduch, znečišťují naše vody, plýtvají našimi zdroji.
Absolutní pokrytí!
Jestli budou britští čarodějové pokračovat tímto tempem, je s námi konec!“
...
„Molly? Podrbeš mi záda?“
...
„Mollinko Šmudlinko, to ale nejsou záda!“
„Vadí ti snad něco, Arture?“
„Ne, jen... Neměli bychom... Není nás už moc?“
„Ach Arture, vesmír je dost nekonečný!“

Téma: Klobouk ve křoví
Na kraji lesa se tvořil se malý kopeček hlíny. Když se přestal zvětšovat, vykoukla z jeho vrcholu Krtkova hlavička.
Jeho pozornost ihned upoutal motýl letící ke křoví. Za chvilku se usadil na... Krtek se vyhoupl nahoru a utíkal se podívat na neznámý předmět. Byl žlutý a vypadal jako dokonale zaoblený kopec, jehož úpatí bylo porostlé obrovskými květy.
Při poryvu větru se předmět malinko nadzvedl a Krtek vyplašeně uskočil. Po dlouhé době se odvážil přiblížit a dokonce se neznámého dotknout. Nebylo to vůbec nebezpečné. K čemu to ale slouží?
,,To je klobouk Krtku, lidé ho nosí na hlavě." prozradila mu Myška.

Téma: Proč bychom se netěšili
Fandom: Kytice
Marie se tolik těšila na Štědrý večer. Milovala vánoční svátky se všemi těmi zvyky a tradicemi, které tak ráda dodržovala.
Konečně se dočkala. Letošní Štědrý den byl mrazivý, půlnoční tmou zářily jasné hvězdy. Vyšly si s Hanou k jezeru, aby mezi ledovou tříští hledaly střípky budoucnosti.
To, co spatřila v temné vodě, jí málem zastavilo srdce. Rakev. Kříž. Smrt.
Od té doby nejedla, nespala, chřadla. Na Hanině svatbě se mohla těžko veselit spolu s ostatními. Všechno se vyplnilo. Bylo to znamení, že i pro ni si přijde její osud.
Na příští Vánoce se netěšila. Věděla, že se jich už nedočká.

„Marie, včera jsem byla lady Kordelie z Dálavy a Diana byla vznešená paní z Brookfordu. Dianě ulétl klobouk, nádherný bílý klobouk s pavími pery a zdobený brokátem. Ach, Marie, že to zní nádherně? Nevím, jak vypadá brokát, ale musí být překrásný. Utíkaly jsme za ním přes celou pláž, ale nakonec vlétl do křoví a zbyly z něj jen cáry. Plakala jsem, ale Diana říkala, že to nevadí, protože mě alespoň poznala a získala tak spřízněnou duši na věky věků.“
„Anno, já z tebe jednou zešedivím. Vždyť tohle není vůbec pravda!“
„Ale, Marie, nebyl by život bez fantazie o tolik chudší?“

Za dlouhých zimních večerů popíjela horkou čokoládu se skořicí a zamykala světlo do čtyř stěn svého pokoje, aby jí ho zima neokousala. Ráda usedala k oknu a kreslila prstem na zadýchané sklo. Ráda byla sama se svými sny a zachumlaná do peřin překračovala hranice reality. Ráda naslouchala zvuku pera kroužícího po papíře, jak se nese tichem. Tehdy měla pocit spojení s něčím mnohonásobně větším, než byla ona sama; pocit sounáležitosti s oním mocným Pisatelem, který vede naše kroky. Tehdy byla šťastná.
Někdy však, jak se tak rozplývala v absolutnu, ucítila palčivou bolest.
Vesmír je dost nekonečný, ale její život ne.

Slyšeli jste to? To třísknutí opravdu nešlo přeslechnout! Zase nějaká z prdu kulička, co?! Ten náš Starej si zkrátka nedá pokoj! Počkej, až tebe popadnou vrtošivé choutky, s chutí ti to připomenu. Myslíš to, jak jsem posledně popad pár zelných antének a šel strašit děti? Jen kdyby nám těmi „metropolemi“ aspoň neznečišťovali oběžnou dráhu. Zas sem budou posílat vlajkonoše a pateticky žvanit o velkých krocích pro lidstvo. Coby trilobitům jim to slušelo mnohem líp. Vesmír je nekonečný dost, hned zítra se můžem přestěhovat. Navrhuji je přečůrat, všichni půjdou sami a dobrovolně.
Toho dne se zespoda ozvalo: „Máňo, vem deštník, chčije!“