Povídání o pejskovi a kočičce

Jednou pejsek říká kočičce, "Dnes máme jít na ten výlet, že jo?" "Bohužel nemůžeme, prší tam." "Tak půjdeme do obchodního domu," říká pejsek. "Tak jo." A tak šli. Před obchodním domem bylo napsáno: "Pojďte do 3D kina na Zamávejte kachnám:). 1. patro." "Půjdeme?" ptá se pejsek. "Ano," říká kočička. "Pejsku, zamávej tomu maskotovi kachny!" "Ahoj kachno." Pejsek a kočička se posadili na svá místa. Kino začalo. "Tento film je tak pojmenován, protože kachny mají hodně malou šanci na přežití. Jejich počet stále klesá. Například v roce 2015 jich bylo 300 000 kusů. Ale teď jich je jen 210 000 kusů."

Jednou si pejsek a kočička četli knížku o duchách. Najednou „křach!“, „bum!“ nahoře na půdě. Pejsek se tam šel podívat. Nic tam neviděl. Ale když mu kočička posvítila baterkou, viděl tam tajemný stín. A zavolal: „Pomóc! Tajemný stín!“ Kočička se podívala a řekla: „Opravdu tam je. Ale já naštěstí vím, jak ten stín porazit.“ Pejsek si tipl: „Vyhodíme pojistky?“ „Ne, použijeme ten tanec, co byl v té knížce.“ Tak to zkusili. Bylo tam napsáno: „Kesjep a Akčičok.“ „Není ti to nějak povědomý?“ řekl pejsek. „Vůbec ne,“ řekla kočička. A opakovali to pětkrát. Tak to říkali. Potom, když rozsvítili, stín mizel.

Jednou pejsek našel klubíčko, a řekl: „Kočičko, ty si s tím házíš, tak proč bychom nemohli jít na bowling?“ Tak šli. A pak tam došli. Vypůjčili si kouli (spíš několik). První házel pejsek. Samozřejmě strajk. Druhá házela kočička. Trefila devět kuželek. Kočička řekla: „Já za to nemůžu, že jsem trefila jenom devět. To ta koule.“ Pak kočička házela 1, pak 2, 3, 4, 5, 6, pak najednou zase 1. Sedm se nikdy nepovedlo, a pejsek to samé. Ta sedmá koule je nějaká blbá. A tak se to opakovalo až do večera, ale nakonec pejsek trefil podruhé strajk, a kočička také.

Kočička a pejsek byli hrdinové. To ví každý. Pořád se pouštěli do akcí a pořád se jim něco nedařilo. Ale to jejich příbuzní, ti byli úplně jiní. Šlo jim jenom o jídlo a o jídlo a o jídlo …
Tak jednou pejsek řekl, že už to dál nesnese. Jeho příbuzný jim dokonce sežral dort! A kočička na to dodala: „A ti mí příbuzní se lízaj! To je tak neslušný! Já se třeba meju v neckách.“ Pejsek říká: „A jeden můj příbuznej si dokonce vydrbává blechy. A ani neumí chodit po dvou.“ „Co kdybychom je naučili slušnýmu chování,“ říká kočička.
„Ne, nesmysl.“

Jednou šli pejsek a kočička do obchodu, koupili automatickou pračku a odvezli si ji do svého domečku, kde ji pejsek zapojil.
Kočička řekla: „Když jsi tak šikovný, budeš pračku obsluhovat ty, já do ní vždycky jen dám prádlo.“
Stalo se, že přišel pejsek domů a zapnul pračku. Když se po hodině vrátil a otevřel ji, nevěřil vlastním očím. S vypraným prádlem vypadla ven také kočička.
„Jak ses tam dostala?“ zeptal se pejsek.
„Ale, když jsem chystala prádlo, spadla jsem do pračky, a pak tam i usnula.“
„Tak jsem tě zkrátka vypral,“ řekl pejsek. „Voníš teď krásně, to dělá ta aviváž.“

Pejsek moc rád vzpomínal na to, jak s kočičkou myli podlahu. Sloužit jako kartáč sice moc příjemné nebylo, ale když ho pak kočička drbala v neckách... ach. A to tulení se v pelíšku, to bylo taky krásné. Kočička tak zvláštně voněla mydlinkami. Od té doby pejsek projevoval zvýšený zájem o domácí práce. I když poprvé to přece jen bylo nejpěknější.
Jednou, byl právě máj, sluníčko svítilo, ptáčci zpívali, si pejsek dodal odvahy a požádal kočičku o ruku. Že by se vzali, jak to dělají lidi.
Kočička se zatvářila velmi kočičkovsky a zapředla:
"Víš, pejsku... slyšels někdy o komplikacích mezidruhového křížení?"

"To, že by šelma kočkovitá žila dobrovolně s něčím takovým jako pes, je KRAJNĚ NEPRAVDĚPODOBNÉ. Dále nacházíme mnoho dalších rozporů: proč by se oba zatěžovali něčím takovým, jako je mytí podlahy??? Podlaha plná rozmanitých pachových stop je velmi zajímavá, tak proč ji ničit???
A jaká šelma kočkovitá si DOBROVOLNĚ vleze do necek a nechá se PSEM vyprat na VALŠE v SAPONÁTU? Vždyť pak týden smrdí jako člověk a ostatní šelmy se jí vyhýbají! (Autor čerpá z vlastních neblahých zkušeností nedobrovolných vyprání v pračce). Knihu proto nedoporučuji dětem do 18 let kvůli prvkům masochismu.“
„Týjo, Hobbesi, tobě budou říkat vražednej kritik!“

Pejsek a kočička uklízeli, a najednou něco zabouchalo na stropě. A pejsek se diví, co to je? A kočička říká, je to duch? Ale ne, já na duchy nevěřím, říká pejsek. A a co když je to duch jazyka? Tak se uvidí, jestli je tam duch jazyka! Po chvíli – ááááá - on tam je doopravdický duch jazyka. Ale po čem jde? Tázala se kočička. Pejsku, co máme na půdě? Vepřový jazyk. Já už vím, proč se jmenuje duch jazyka. Ten vepřový jazyk jsem chtěla udělat k večeři. Tak mu jdeme vyprášit kožich, jestli nějakej má. A vyhnali ho. To je konec.

Jednoho rána pejsek dostal dopis, ve kterym byla pozvánka na děsivej film. Byl to film Vraždy v Midsomeru. Pejsek to šel ukázat kočičce. A kočička chtěla jít s ním. Ale pejsek si myslel, že by to pro ni bylo moc zabijácký. Myslel si, že by se kočičce z toho dělalo špatně. Ale kočička pořád chtěla a chtěla, a tak s pejskem šla na ten film. A hned po deseti minutách se jí z toho dělalo špatně. Říkala, že už chce jít pryč a nechtěla se na to dívat, protože tam byly tak hnusný vraždy. A tak nakonec měl pejsek pravdu.

„Já se tak těším do toho cirkusu,“ řekla kočička pejskovi.
„Snad do cirku,“ opravil ji pejsek.
„Do cirku?“
„Měli bychom hovořit spisovně. Neříká se do cirkusu, ale do cirku. Stejně jako se neříká na globusu, ale na glóbu. Us se prostě neříká.“
„Ty jsi ale fišk. Víš o tom, že máš tuhle zlomený vo? Vypadáš jako kakt.“
„Ano, ano. Zlomil jsem si ho při nástupu do autobu.“
„A kam jsi jel autobem?“
„Do divadla. Byl to takový hok pok s panem Lábem.“
„A jaké to bylo?“
„Výborné, jeden apl za aplem.“
„Počkej, už mi jede trolejb, tak pac a pu.“