Autorův výběr 2014

„Doktor!“
„Áno, Lucy.“
„Keď už musíme byť zavretí v tejto krabici…“
„Tardis je výborná loď a nie krabica.“
„Keď už musíme byť zavretí v Tardis, prečo tu nemôžeme mať trochu svetla zvonku. Nemôže mať Tardis okno, aby bolo vidno aspoň kúsok neba?“
„Veď na dverách sú okná. Jasne si pamätám, že na dverách boli okná.“
„Áno, ale iba z vonkajšej strany. Tu žiadne okná nie sú.“
„Tak si nejaké pridáme. Prepneme páku sem, stlačíme toto. A máme na dverách okná aj zvnútra.“
„Skvelé, akurát z nich nie je nič vidno. Nabudúce vyrob okná čisté. Teraz by si ich mohol umyť.“

Kdybych se měla někomu zpovídat, byla by to odkvetlá barová kráska, řekněme Marie. Zamřížovaným oknem by mi podala cigaretu, koňak by se rozdýchával na klekátku. Máňa by odměřila hloubku zhřešení, když se narvu čokoládou na noc. Chválila by mě za záměr zabít vynálezce budíku, chápala by, že dva chlapi jsou víc než jeden, plácla by si se mnou přes mřížku, že se mi občas líbí nějaká holka a nabádala mě, ať se místo práce bavím. Vyprávěla by o svým životě, ta by měla z čeho se zpovídat!
Škoda, že se zpovídám jenom sama sobě. Jsem o dost prudérnější než Máňa.

Zůstaly z ní jen cáry stínů omotané okolo kostí. Prázdné prsty, které stále znovu a znovu hladily mříže, aby se dotkly alespoň nějakého kovu. Záštipná slova smíšená se vzlyky. Urážky dávno mrtvých.
Poslední z Devítky. Poražená. Přemožená. Prstenový přízrak bez prstenu. Zasluhovala smrt, ale žádný z jejích soudců jí ji nemohl dát, protože ona už život dávno ztratila.
Prolévala krev, přinášela žal a rozsévala bolest. Zasluhovala tisíce smrtí za všechno utrpení, co způsobila, a nikdo z lidí nepochyboval o její vině.
Nikdo z lidí nestál vedle ní, když si navlékala prsten. Nikdo z lidí nevěděl, že tenkrát neviděla jinou možnost.

Bojí se nás a vykazují nás ze středu říše. Potřebují nás a lákají nás k hranicím. Králové a císaři, dali nám glejty a práva, na prapor vlčí hlavu. A my obcházíme zranitelný okraj země po dvojicích, člověk a vlk. Nasazujeme krky za jejich životy, krvavíme drápy za jejich majetek, naše ženy rodí a vychovávají syny pro těžkou službu. Jsme ale svobodní. Dokud nepřijde Lomikar.
Roztrhá glejty a rozpárá praporec, vyláká alfu z našeho středu. Spoutá ho stříbrnými řetězy, spráská krvavými biči, oběsí na konopí. Trvá nám rok, než znovu sebereme síly.
Chcete-li věřit, že Lomikara trefil šlak, věřte si tomu.

Pozoroval blížící se vojsko. Bylo obrovské, strašné a krásné. Lesk zbroje elfů, lidí a koní oslepoval oči. Nádherné práce elfských kovářů. Lehké zbroje a přesto pevné, zdobené složitými ornamenty. Elegantní tvary štítů připravené odklonit rány protivníků. Nádherné látky čistých barev doplňující zbroje v podobě plášťů. Dobře vyvážené a ostré zbraně ladných tvarů. Vepředu zářil hrot kopí Aeglos, jejž si nesl velekrál Noldor. Také zahlédl modrý praporec s dvanácti hvězdami, který ponese do války on, oblečen do své zbroje, která již byla připravená k obléknutí.
Tolik nádhery stvořené pro tak hrůznou věc, se stínem je však třeba bojovat a porazit jej.

Padl soumrak. Plachty lodí zplihle visely z ráhen. V přístavu nikdo nebyl, jen občas po mole prošla dvojice stráží.
Mladý elf shodil kápi a obezřetně se rozhlédl. Pramínky krátce ostříhaných vlasů zavířily kolem bledé tváře. Klid. Jako netopýr se mihl nádvořím.
Ten muž už čekal. Byl to Východňan s řídkým vousem a páskou přes oko.
„Máte to?“ zeptal se tiše mladík.
„Jak jsme se dohodli. Nejdřív peníze.“
„Tady. Patnáct smaragdů, tři šňůry perel, třicet uncí zlata.“
Překupník kývl, předal balíček a rychle se klidil.
Chvějícíma se rukama, se slzami v očích Erestor pohladil zboží.
Byl to hřeb z Glorfindelova štítu.

Autor řídí a kontroluje postavy. Drží je na uzdě pomocí písmen, slov a vět. Někdy se stane, že se postavy proti svému tvůrci vzbouří a to pak vznikají buď velmi dobrá, nebo naopak velmi špatná díla.
Když ale příběh dospěje ke konci a autor umístí poslední tečku, co pak? Co se stane s postavami?
Inu, některé prostě pokračují v příběhu (žili šťastně až do konce…). Ale jsou i takové, které nepřijmou pokorně svůj úděl, touží být vlastními pány a tak začnou vytvářet svůj příběh.
Dělají si, co chtějí, perou se, hádají, smilní, podnikají, baví se a užívají svobody.
Jednoduše žijí.

Horký kámen tlačí do zad. Na krku ... nebo možná v duši mě tíží chladný kov. Oči pálí, nohy hnisají z otevřených ran, prsty už ani nedokážu hýbat a nikdo netuší, jak se cítím. Chtěl bych vytlačit alespoň jedinou slzu. Není odkud. Chtěl bych řvát, ale nevím jak.
Mám naložit co nejlépe s tím, co mi osud připravil. Ale já nechci!
Každý den je horší a mám pocit, že pokud si ho nenasadím, pokud se naše duše nespojí...
Proč si každý myslí, že to tak není? Kde najít odpověď?
Tak rád bych viděl jen maličkatý blankytně modrý kousek nebe v Kraji.

"Nikdy mi o sobě nic neřekneš."
Čarodějka na něj pohlédla se zamyšleným výrazem. Postavila ho před zrcadlo. Tančí v něm kouř. Brzy se však začínají tvořit obrazy.
Malá holčička s copy temně černých vlasů trhá na mýtině bylinky.
Starší žena trpělivě sleduje jak její dcerka něco míchá v kotlíku.
Muž vede černovlasou dívku do lesa. Vážou spolu pasti.
Všude je kouř, plameny, dusot koní, zvuk trub a zmatek. Požár? Válka?
Mladá žena, sotva odrostlá dívčím střevícům, stojí před dvěma kříži.
Tatáž žena putuje vesnicemi, obvazuje rány, těší, léčí.
Cesta se stáčí a on stojí tváří v tvář Čarodějce.
Usmívá se.

"A jsi-li ty fakticky čarodějnice, ó hlé?"
Vzpomínka jí zazvonila v uších, zavoněla letním prachem a kapkami vody z jezírka.
Kate,* dávno nepodobná malému zlatovlasému kopacímu míči, jí s úsměvem podala šálek čaje. Od jisté doby jej dokázala dokonale připravit jen ona. Od jisté doby také nejlépe rozuměla Pepřenčiným starostem. Tamten den byl důležitý. Ale přišla řada dalších zlomů. Obyčejných. Lidských. A v těch se Antikrist ani ten pár pošuků vlastní sestře nevyrovná.
*Pozn. autora: Narodila se dávno po skončení matčina hippiesáckého období, obdržela tudíž v porovnání se sestrou trapně nezábavné jméno, což ji v časech vlastní puberty častokrát zamrzelo.