Zaklínač

Povedená rodinka, která vládne Wyzimě! Král Foltest a jeho dcerunka, bývalá striga zplozená z incestu s Foltestovou sestrou. Král Foltest se snaží svým poddaným vynahradit roky hrůzy, kdy jeho dcera pojídala všechny chrabré muže, jež se ji pokusili odčarovat. Na svém dvoře a v blízkém okolí rozdává sušenky a myslí si, jak tím zamaže své činy! A zdá se, že na prostý lid toto funguje – cpou si břicha nedopečenými sušenkami až k prasknutí a dokonce koluje, že to Foltest byl očarován zlým zaklínačem, aby obskočil svou sestru.
Máme to ale podivný svět, když zachránce je nakonec za původce všeho zla!

V síni zasedala Kapitula.

„Nuže, jaké máte problémy v Nilfgaardu, Vilgefortzi?“ optala se Tissaia.

„Všichni, dokonce i sám král si stěžují, že dochází veškeré jídlo. Nějací zdejší mágové se snažili jídlo vyčarovat, ale podařily se jim ze záhadného důvodu jen sušenky,“odvětil.

„SUŠENKY?!“ vykřikla většina kapituly.

„ Hlásím podobný případ. U nás, v Aedirnu, sušenky nejsou. Nejsou k sehnání a zaklínadla nefungují,“ přihlásil se jeden z čarodějů.

„Můžete mi vysvětlit, proč jednáme o sušenkách? Tohle je důležitá porada a mají se tu řešit opravdu důležité věci. Hladomor v Nilfgaardu uznávám, někoho tam pošlu. Má někdo ještě něco?“

Kapitula mlčela jako hrob.

„Geralte? Vidíš ty proužky?“

„Myslíš ty, na tvojí kůži? Ano, ty vidím. Co s nimi?“

„Ony jsou magické. Když chci, dokážu je rozžhavit a pak s nimi můžu někoho spálit.“

„A proč mi to říkáš?“

„Inu, protože tohle byl můj plán, jak ho zabít. Myslíš, že to stojí za to?“

„Popravdě, nevím. To vyzkoušíš. A pokud se to nepovede, tak je nějak zdržím.“

Hermína si hověla v jeskyni a Geralt před ní seděl. Už bylo poledne a zaklínač dostal hlad. Rozloučil se s ní a vydal se zpátky do města. Cestou mu vrtalo hlavou, kdo je ten, co ji zaklel.

„Z hospody zbyly jen trosky. Našli mě až při rekonstrukci. Čaroděj si spletl kouzlo. Místo toho, aby mě uškvařil, zaklel mě.“ Hermína vydechla.

Geralt si to srovnával v hlavě. Na jazyk se mu drala jedna otázka.

„Víš jak tu kletbu zrušit?“

„Ano,vím, musíš zabít toho, kdo tě zaklel.“

Teď to dávalo smysl. Hermína se chtěla pomstít tomu čarodějovi tím, že ho zabije a zároveň zruší svou kletbu. A útočníky zavírají proto, že je půlelfka a nechtějí jí ublížit.

„A po mně chceš co? Abych ho zabil?“ otázal se.

„Ne, to musím já. Po tobě chci, abys mi chránil záda.“

Ozvala se tlumená rána a z laboratoria se vyvalil oblak dýmu. Geralt nahlédl dovnitř.
"Yen?"
"Yen!"
Geralt se pokusil proniknout zrakem hustý kouř. Bezvýsledně. Do Yennefer narazil náhodou. Náhodou se mu povedlo najít okno a vyrazit ho.
Okolí se stalo viditelným a obyvatelným.
"Co se stalo?"
"Já... chtěla jsem vyrobit Černého racka. Jsem si jistá, že jsem postupovala přesně..."
"Lásko," zaklínač se usmál a odhrnul čarodějce vlasy z čela, "víš, že nepochybuju o tvé zručnosti. Ale zaklínačský elixír může vyrobit jenom zaklínač. To přece víš."
Yennefer to věděla, ale ani to jí nezabránilo to nezkoušet. A platit za znovuzařízení laboratoria.

“Sázím diamanty proti ořechům, že se vám to nepovede.”
Bonhart se smál.
Dívka v aréně unikla výpadu a krátce sekla - útočník se zapotácel a padl.
“Nechci,rozumíte?! Nechci!” křičela Ciri.
Amarant si odplivl a přeskočil hrazení, následován dalšími dvěma zbrojnoši.
“Špinavá hra, jdou na ni tři!” bouřilo hlediště.
Ciri mezi ně vtrhla piruetou a sekla jednoho z nich do krku. Amarantův výpad do zad vykryla mečem. A potom kýchla.
Do vzduchu arény se rozprskl bílý obláček fistechu.
Gnómská Vlaštovka dutě zazvonila o zem. Druhý úder, který ji rozťal od ramene po bedra, už ani necítila. Písek se zbarvil Starší krví.

Vzadu v hospodě seděla partička a hrála kostky. Seděli tam dva lidé a jedna půlelfka.

„Taaak, o co se vsadíme teď?“ zahučel jeden z lidí. Bylo poznat, že už v sobě má pár piv.

„Já mám nápad! Když Nyra zase prohraje, uškvařím jí na škvarek?“ Najednou mu v ruce vzplál oheň, aby dokázal, co umí.

Půlelfka se zasmála a přihnula si z korbelu. „V tom případě vás teď rozsekám.“

Hodili kostkami…

Samozřejmě vyhrál ten, co hodil nejvíc. Napětí stoupalo.

Člověk hodil 11, čaroděj 8, a půlelfka 5.

Oba dva se zasmáli a v hospodě byl slyšet už jen její křik.

„Říkám vám, NIKDO tu příšeru nezabije. A to nám žere jednu ovci za druhou,“ štamgast do sebe hodil další rundu.
„Já bych se vsadil, že nejpozději zítra bude mrtvá,“ cizinec se vmísil do hovoru.
„Zejtra? Na to ste přišel jak? Ale hej, vsadím se!“

Slovo dalo slovo.

O pár minut později se otevřely dveře hospody a dovnitř vešel zaklínač.
Štamgast se zamračil: „Hrom aby do…“

*

Kráčeli pryč z vesnice, mince příjemně cinkaly.
„Víš, Marigolde, nepřijde mi to úplně fér.“
„Vždyť znáš tyhle nýmandy, Geralte, platit za služby zaklínače se jim nechce, ale jak jde o hazard, tak jim není pomoci.“

"Už odtamtud nevyleze, jasná věc."
Zase? pomyslel si Villentretenmerth. Stejné rumiště, stejní čumilové...
Zavrtěl hlavou. Dnes to vyřeší jinak.
"Chceš se vsadit?" zeptal se toho poďobaného.
"Vsadit pane?"
"Uvnitř je zaklínač a obluda. Proč se nepobavit?"
"No, pane, ale jak bys..."
"Sázím deset stříbrných, že zahyne obluda. Zaklínač vyjde," rytíř pohlédl na slunce.
Klonilo se k západu.
"Ano, do dvou hodin."
"Ale pane, vždyť ani nevíš, co..."
"Tím je to zábavnější."
"Deset stříbrných dohromady dáme. Platí pane..."
"Borch Tři kavky."
Chvíli bylo ticho. Pak zachrastilo kamení a ze zbořeniště vyšlo nové slunce. Malé, bílé, notně zaprášené a smradlavé.
"Zdravím, Geralte."

„Poznal jsem dívku hezkou,
jíž lásku neměl jsem jistou,
tři úkoly mi ona dala,
své srdce za to slibovala.
První jednoduchý měl být,
stačí za měsíčku výt,
ne věnce, jak řekla mi,
ale s vlky mezi loukami.
Druhý o nic těžší byl,
se zlobry bych byl pil,
třetí však nemožný se zdál,
jak s větrem bych rychle plál,
leč strach jsem z toho měl
a raději jsem píseň pěl,
zaznamenal jsem to černou tuší,
o nepovedeném splynutí duší,“ Marigold uhodil do strun loutny.
„Cože, splynutí uší?“ podivil se zaklínač, který moc neposlouchal.
„Duší, Geralte! A ty si nech vyčistit uši!“