Zaklínač

Jejich trojice byla poněkud neobvyklá. Jistě, Geralt s Marigoldem cestoval často, ale Yennefer dávala přednost portálům.
Marigold od rána žvanil, jako kdyby ho platili od slova. Odpoledne už sténal zoufalstvím nejen Geralt, ale i Yenn ztrácela svou ledovou vyrovnanost.
„A pak ten běs zaútočil, já jsem seskočil z koně a vytáhl...“
„Sklapni, barde, nebo tě umlčím na dobro,“ zavrčela čarodějka.
„No dobře,“ hlesl Marigold. „Ale nejdřív vám to dopovím, určitě vás zajímá...“
Geralt barda propaloval pohledem. „Nezajímá.“
„Rozkaz zněl jasně, už mlčím jako ryba,“ zakoulel očima Marigold. Věděl, že dráždit Yennu se nevyplácí.
O tom by koneckonců zaklínač mohl vyprávět.

"Geralte, co se ti proboha stalo s vlasy?"

Geralt se zamračil. "Fringilla mě zaklela. Řekla, že když jsem z ní udělal hlupáka, tak aspoň jako hlupák budu vypadat."

"Tak to se jí povedlo," zamumlal Jaskier. Geraltův nový účes nejenže vypadal hrozně, ale vlasy mu navíc trčely do všech stran, jako kdyby zcela zdivočely.

"Teď abych chodil kanály."

"To jsi dělal už předtím."

"Zmlkni."

Jaskier se ke Geraltovi přitočil. "Možná by tu kletbu zlomil polibek?"

Nefungovalo to. Ale Jaskier a Geralt to pro jistotu otestovali znovu.

A znovu.

***

Později

"Geralte, už jsem zmínil, že vypadáš příšerně?"

"Sklapni, barde."

"Taky tě miluju."

Prskání doutnáku vystřídalo zlověstné ticho.
PRÁSK!
Budova se otřásla, pobořené zdi se změnily v ruiny. Geralt se stačil ukrýt jen díky zaklínačským reflexům. K praskání zdí a padání cihel se po chvíli přidalo i hučení ohně. Jediný východ z komnaty vedl rychle se rozpalující výhní.
Ze zbořeniště se Bílý Vlk dostal v poslední chvíli. Plameny šlehaly vysoko nad střechy, živené jen bozi vědí čím.
„Geralte!“ Marigold vylil příteli na hlavu soudek vody.
Geralt se opatrně dotkl čela.
„Vypadáš ještě hůř, než obvykle. Půlka je spálená, druhá... no...“
Marigold s nůžkami dělal, co mohl, ale stejně byl Geralt vděčný za obvazy.

Bouře zuřila.
Blesky blýskaly, hromy hřměly a sníh ve formě ostrých mrazivých hrotů ani tak nepadal, jako se vrhal střemhlav.
Nevrlý kůň, nesoucí nevrlého jezdce, pohodil hlavou.
Jezdec něco zavrčel a zvíře se dalo na další pochod. Pomalý a neochotný.
Druhý jezdec, na bujném, nyní značně zplihlém běloušovi, počasí snášel podstatně hůře. Klepal se, naříkal a patrně i brečel. Nakonec sjel z koně a zůstal ležet v závěji.
„Měl jsem tam být už přede dvěma dny! Umřu raději tady, stejně mě zabije!“
Jak se později ukázalo, neměl pravdu.
Ale na Slavnosti Jara to Marigold nestihl. Zato si uhnal epesní nachlazení.

Na stůl padl mohutný svazek. Zaduněl, otřásl svícnem, kalamářem a sloupci desek s papíry. Vyvolal víření prachu a listin.
Marigold se rozkašlal, Regis kýchl. Pak se ozval trhavý zvuk. Angoulême pokračovala v cupování svého už tak dost ubohého oděvu.
"Tohle je váš případ! Sto třicet stran!"
Geralt přešlápl. Zašustilo to. Hodně to zašustilo. Šustění bylo vlastně příčina i následek současné situace. Nezaviněně, dokonce ani Marigold v tom neměl prsty, se octli v nedostatku v oblasti ošacení. Úplném. Naprostém. Totálním. V takové situaci hledá člověk náhradu v přírodě. Copak mohli vědět že ten hájek, co obrali do poslední palmy, je posvátný?

Zašel si na oběd do nejbližší hospody. Objednal si pečínku a pivo a sedl si do rohu. V hospodě někdo vystupoval, jeho zpěv se rovnal Marigoldovu, ale bard to nebyl.

Šenkýř mu donesl jídlo a než si stačil kousnout, muzikant odhodil loutnu a vytasil meč. Celé obecenstvo vyjeklo. Zaklínač tušil, že tu něco nehraje. Potichu zaklel. Útočník se oháněl mečem a začal zabíjet lidi kolem sebe.

Zaklínač neváhal, vystartoval a tasil meč. Běžel k němu, aby mu zabránil v dalším zabíjení. Osoba se zazubila a hned se po něm ohnala. Zaklínač všechny rány vykryl a přiložil mu meč k hrdlu.

„Pohlídáte mi věci, oba,“ pronesl Geralt. „Zkusím zjistit, zda těch příšerných věcí není v říčce více.“

Marigold i Elzee svorně přikývli.

Geralt vytáhl baňatou lahvičku s průhledným obsahem, sáhl dovnitř a začal si mastí natírat obličej. Snažil se nevynechat ani nejmenší záhyb na své kůži. Po chvíli přešel na krk, shodil kazajku i blůzu a pokračoval na svém jizvami označkovaném těle. Na slunci se začal podivně lesknout.

„Natřeš mi záda, Marigolde, pořádně!“

Ten se rychle pustil do práce.

Geralt si povolil opasek a sundal kalhoty.

„To tam chceš jít jen takhle?“ vytřeštil oči Marigold.

„Neboj, nahý nebudu, vezmu si dýku.“

Zaklínač vyčerpaně zavřel oči. Cítil se prázdný, unavený, na pokraji svých sil. Jak dlouho už se honil po celém světě? Jak dlouho žil životem vyhnance?
Před očima se mu mihla vidina dlouhých černých vlasů. Yennefer. Jeho stálý bod, ke kterému se vracel a zase od něj odcházel. I ona se cítila vyčerpaná jeho mizením a vždycky na něho křičela, že tenhle jeho odchod už je poslední.
Vždycky ho ale přijala k sobě.
Geralt nedokázal žít na jednom místě. Ale teď cítil, že už je možná na čase zabít nejposlednější z posledních příšer a zaklínačské řemeslo svěřit mladším.
Yennefer bude ráda.

"Kapitáne," otvírám portál, který vede do autorova obýváku.
"To je dost!"
Matěj a Bohdan otálejí.
"No tak, tady zůstat nemůžete. To víte."
Vědí.

Druhý portál vede na mnohá místa. Včetně mojí knihovny. Pan Pratchett už svůj obývák nepoužívá. Postavy mizí, Patricij na mě vrhá Pohled a pak neslyšně říká příští rok!
Rozkaz!

Geralt se společností mávne rezignovaně rukou. Ví, že za rok je tu znova.

Nakonec Rogan a Gorja.
"Jestli nahoře nenajdu Síň hrdinů..."
"Řekneš Perunovi, ať řekne Červenákovi, ať to napíše."
Potomek Černobohův obrátí oči v sloup nad tím nedostatkem respektu k bohům a zmizí v Portálu.

Pokoj osiří.

Geralt si vyslechl celou historku. Takováhle absurdní verze byla nejposlednější z posledních, co ho mohla napadnout.

Jen nad tím zakroutil hlavou a povzdechl si. Naproti němu seděli ti dva, pořád se k sobě tulili. Sbalil si věci, a vrátil se do hostince, v němž přespával. Hospodskému zaplatil a koupil si pivo. Seděl na stoličce a někdo ho zezadu objal. Podíval se vzhůru.

Cítil tu známou vůni, vůni šeříku a angreštu. Viděl ty krásné fialové oči a vlnité havraní vlasy.

„Díky, že jsi mi pomohl, Geralte.“ řekla čarodějka, vlepila mu pusu na tvář a odešla.

„Yen, počkej! Kam to jedeš?“

Neodpověděla.