Zaklínač

fandom: Zaklínač
téma: Vesmír je dost nekonečný
poznámka: Ach jo, zase upravuji po limitu. Vím, že bodík nebude, ale ten překlep tam nemohl zůstat.
Hukot v uších, záblesk světla. Potom tma. Nad hlavou neznámé hvězdy a souhvězdí, opět zklamání, opět špatné místo, špatný čas.
Co si pamatovala, do jejího života odjakživa zasahovala Sudba. Byla Dítě překvapení, Dítě Starší krve. A posledních několik měsíců neustále z různých stran poslouchala, že právě ona, nebo spíš její budoucí potomek má výrazně ovlivnit budoucnost celého jejího světa. Ona to byla, o kom mluvila Ithlinnina věštba. Jenomže teď, když bloudila ztracená mezi myriádami světů, a nemohla najít cestu do toho svého, říkala si, že vesmír je příliš nekonečný na to, aby bylo možné brát ohled na věštby a předurčení.

Propátrávám prvé nádvoří, druhé. Okřídlená helma vypadá možná impozantně, ale hledí je úzké.
Kličkuji mezi bojujícími. Můj úkol v této bitvě je jiný. Jakýsi čeledín se mě pokusí strhnout s koně. Rozpoltím mu hlavu.
Tam je! O něco starší než na podobizně, kterou mi ukázali, ale je to ona. Krčí se v sousoší uprostřed kašny, přitištěná k mramoru, těsně nad hladinou rudé vody, která se mi rozstřikuje okolo bot, když se k ní blížím.
Nedokáže uniknout, ztuhlá strachem. Do plavého vrkoče si ráno před útokem vetkla sedmikrásku. Křehké, zranitelné dítě. Beru ji do náruče a obracím koně.
Za vnitřními hradbami se kůň vyleká. Těsně před nás něco dopadlo. Královnino tělo. Poznala to ta malá?
Město hoří a plní se panikou. Skláním se co nejníž, chráním děvčátko pod svou hrudí.
Pryč!
Jsi v bezpečí, maličká. Už jsme dost daleko. Napij se vody z čutory, vezmi si kus sušeného masa z armádního přídělu, vyplač se v mé náruči. Odpočineme si. Něžně hladím vlasy se zvadlou květinou.
Slunce stojí vysoko. Ve zválené trávě leží zmuchlaná sedmikráska.
Princezna zmizela.
Snažím se ji dostihnout, ale stopy, které bych dokázal sledovat, nezanechala.
Mohl bych se spasit dezercí.
Jsem šlechtic. Mám svou čest. Budu čelit císařovu hněvu.
> (Zaklínač) 

Fandom: Zaklínač
Poznámka: Nemusí to být jenom depresivní. :)
Výskoky už nejsou, co bývaly. Otočky taky pomalejší. Ruka se už neklepe jako před pár měsíci, ale musela si dlouho zvykat, že kryje mnohem větší tělo než před tím. Ostatně, bývalo i hůř. V prvním měsíci nazvracela protivníkovi rovnou do obličeje. Takový zásah nečekal.
Teď uskakovala před strigou. Když ji drápy minuly jenom o onen pověstný vlásek, znovu přísahala, že za tohle Galahada zabije.
Pak přišel šikovný půlobrat a výpad. Konečně bylo po boji.
Unavená Ciri se uvelebila na zemi a oddychovala. Spokojeně pohladila své obrovité břicho. Všichni jí tvrdí, jaké jsou děti štěstí. No jo, ale za jakou cenu?

„… a tak se má milovaná sestra upírkou stala. Krvesajná přirozenost ji ničí. Toulá se po nocích a zabíjí nevinné. Ve dne pak nemůže spát a chodívá mi plakat na rameno vyděšena svými skutky. Zakrať její utrpení, pane. Zachraň její duši. Zbav ji neživota.“
„Udělám to,“ přerušil zaklínač prince. „Pomůžu tvé sestře.“
„Oplatí ti to nebesa a samozřejmě můj pokladník,“ kývl princ. Po tváři se mu skutálela slza.
„Jak jen já chtěl milujícího bratra,“ rozněžnil se Marigold sotva za princem zapadly dveře.
„Pch…,“ odfrkl si Geralt pohrdavě a usrknul piva. „Víš, jaký bordel dokáže nadělat v nástupnickém právu jedna nemrtvá princezna?“

„Jsi nádherná,“ řekl Vincent a objal Carmen ležící vedle něho. Ta se usmála, ale v srdci cítila zármutek.
„Děje se něco?“
„Víš Vincente, já vím, že jsem jen obyčejná děvka. Ale i to mi přijde lepší než ta tvá noční bestie.“
„Ty pro mě navždy zůstaneš tou nejkrásnější ozdobou světa,“ řekl Vincent a na tváři se mu objevily první chlupy. „Mám své povinnosti a proto toho nemůžu nechat,“ řekl již proměněný Vincent vlkodlak a zmizel otevřeným oknem do Wizimské tmy. Carmen se ještě dlouho za ním dívala přes slzy v očích, než se znovu odebrala k bídnému životu Wizimské kurtizánky.

(Ťuky ťuk)
Zaklínač
Ťuk.
Štíhlá dívčí ruka neomylně sahající přes rameno.
Ťuk.
Napínající se svaly. Napínající se hedvábí.
Ťuk.
Tentokrát ruka míří níž, na záda.
Ťuk.
Jemné fouknutí, které urovná barevná peříčka.
Ťuk.
Přesné prsty nasazující to, co je třeba, na své místo.
Ťuk.
Napřímení ladného těla.
Ťuk.
Pomalé, důkladné natažení.
Ťuk.
Přímý pohled. Ve tváři se nepohne sval. Jen oko hledí ostře.
Ťuk.
Opatrné, velice opatrné uvolnění prstů.
Ťuk.
Ona ani žádná z jejích družek by nikdy nezkřivila stromu list. A přesto se občas ozve z některého kmene tiché: Ťuk.
Svist a klepnutí.
Nebo jen svist.
Zaboření šípu do těla není slyšet.