Zaklínač

"Konečně doma..."

"Doma?" diví se Geralt, a rozhlíží se kolem a vidí omšelou hospodu, pár povozů, vesničany u ohniště, ale i hroby, pokácené stromy, vřesoviště a pach smrti.

"No jasně, že doma, co ti chybí Geralte?" odpoví bujaře Marigold.

Snad vůně angreštu a šeříku, pomyslí si Geralt.

"Pivo tu teče proudem, pěkná selka se také najde a všichni si rádi poslechnou pěknou baladu".

Tady nemůže být doma, tady je Záříčí. Tady je...

"No co, my máme zaklínače, my se bát nemusíme."

A Geralt se usměje, jen tak, koutky úst a řekne: "Zahrej Marigolde, ukaž všem vlkům, že tady jsme doma".

Triss se vrátila přesně v půl osmé, jak očekával. V osm už spolu leželi v posteli jako obyčejně.
Geraltův vlčí amulet se pohnul, to také nebyla žádná novinka.
„Proč vždy před tím čaruješ?“ zeptal se čarodějky.
„Cože?“
Ukázal jí poskakující amulet.
Triss poplašeně vyskočila z postele a rozhlížela se po pokoji. Pak její pohled utkvěl na malém zrcadle, které vyhodila z místnosti.
„Co to mělo znamenat?“ zeptal se jí.
„Existuje způsob, jak vidět i slyšet na dálku.“
„To znamená, že nás při tom někdo sledoval?“
Přikývla.
„A viděl všechno, i to včera?“
Přikývla.
„Tohle zrcadlo mi darovala Yennefer.“
Zaklínač zaúpěl.

Geralt, Marigold a Zoltan Chivay seděli u Rozmarýnky a tymiánu a dopřávali si piva.
„Víte, začal jsem trochu pracovat na své fyzické síle,“ prohlásil Marigold najednou.
„Nepovidaj, synku,“ uchechtl se Zoltan.
„No vážně,“ ohradil se básník. „Podívejte.“ Vyhrnul si rukávy kazajky a ve světle svic předváděl své mrzké bicepsy.
Geralt se Zoltanem se rozesmáli.
Marigold naštvaně shrnul rukáv a zamračil se. „Jen se smějte. V dnešní době není radno zanedbávat sílu svalů.“
Zoltan na něj zamrkal. „Když sa ale pozrem tutaj z periférie, tak tam daký malý bicáčik vidím. No ba, šak sa neboj, na krysy v stodole to stačí.“

Obléhání Cintry bylo rychlé a brutální. Město nyní stálo v plamenech a vojáci Nilfgardu bušili do posledních dveří, které poslední přeživší cintranští vojáci podpírali vším, co měli při ruce. Věděli ale, že barikáda stejně nevydrží a útočníci vtrhnou dovnitř, aby dokonal dílo zkázy.
Tito poslední obránci přísahali chránit malou dědičku Cintry, princeznu Cirilu, a nyní jim bylo jasné, že svou přísahu zaplatí životem.
Maršálek Cintry to však pojal trochu jinak. Rozhodl se, že malou princeznu raději podřízne, než aby ji černí démoni získali. Vytasil tedy dýku a ohlédl se k místu, kde se krčila malá dědička. Tedy, měla se krčit...

Hraběnčina chráněnka si roztřesenou rukou upravuje výstřih. Zvlhlýma očima posoudí oboje - prsty příliš bledé, šaty příliš odvážné. Polkne doznívající vzlyky. Nesmí zklamat. Hraběnku Congreve ani císaře.
Díval se na ni, skrz ni, jako by to věděl. Že není... Ale ona je. Musí být. Silná jako pravé Lvíče z Cintry.

Falka se vymaní z náručí oddechující Mistle. Hučení větru v černých korunách, varovně poblikávající ledové hvězdy. Pocit, že se zalyká. Závan zvuku, řev požáru, který ustane, jakmile otevře oči.
Zatne zuby, zatne pěsti.
Nenávidí je. Všechny. Nenávidí ty, kdo jí vyrvali právo být, kým skutečně je.
Jsem Cirilla. Fiona. Elen. Riannon.

Měl to dokonale promyšlené. Dovolil si vítězný úsměv a pohladil železnou hůl, stojící v koutě. Vládce, král...
Jeho sebevědomí by bylo daleko menší, kdyby vyslechl rozmluvu mezi lidmi, kterých se jeho plány týkaly. Rozmluvu, kterou vlastně zavinil.
"...Naprosto rozumím a chápu vaše právo na pomstu. Chápu, rozumím a respektuji ho. A prosím, abyste mi svoje právo podstoupili. Moje důvody nejsou tak závažné, ale... prosím. Upřímně a hluboce..."

Nestál tu Zaklínač. Stála tu bytost, kterou přivolal z jiné dimenze a která ho odmítla poslouchat.
"Probudils draka, Vilgefortzi. A pořádně jsi ho nasral."
Zbytek čarodějova života byl velice krátký a velice bolestivý.