Zaklínač

"Já ti nevím, není to už trochu moc? Měli sme toho udělat pro tři a tohle už je aspoň pro celej oddíl."
"Jako bys ho neznal, přijde rozzlobenej a hladovej a budeme ještě rádi, že mu máme co dát. Posledně šel spát nenajedenej a zůstal otrávenej a otravnej ještě tejden."
"Máš recht. Přidej tam víc pepře."
"Na každej pád už tu měl dávno bejt. Slunce zapadlo už před dobrou hodinou a touhle dobou by už i on moh mít potíže."
"Myslíš vědmáky?"
"Je snad strigga nebo topivec? Ne, myslím takový, jako je on sám. Dyť víš."
"Vim... radši bych nevěděl."

Dne 19. dubna nás opustil významný člen naší společnosti. V požehnaném věku 96 jar zesnul pokojně v kruhu rodinném za přítomnosti několika významných osob. Jeho přítomnost, věhlas i za hranicemi a lidská povaha dávali našemu městu punc kulturního, všemu novému otevřeného místa. Jeho skromnost, se kterou nedával najevo své tituly a funkce a odíval se hávem prostého, cestujícího člověka, je vzorem pro všechny jemu podobné. Jeho tolerance k jiným tvorům i jiným rasám byla takřka bezbřehá. Jeho odchod zanechává hlubokou, bolestivou, nesmazatelnou ránu v nás všech. Pohřeb bude neoficiální, pouze pozvaní hosté.
Marigold, pěvec, 6. 8. XXXX - 19. 4. XXXX

Geralt s Marigoldem jeli bok po boku, Marigold s nějakou právě složenou baladou na rtech, když je přepadli lapkové. Zaklínač si s nimi hravě poradil, ani se u toho nezadýchal.
Marigolda ale musel tahat z bodláčí, kam se básník dostal, když ho jeden z lapků srazil z věrného Pegasa.
Když uklidnili poplašené koně, Marigold si v sedle naštvaně vytahoval bodláky z vlasů. Brblal a bylo to otravnější než jeho balada prve. Zaklínač zpomalil, a když ho Marigold předjel, utrousil: „Zbylo ti ještě pár bodláků vzadu.“
Přítel se na něj nasupeně otočil.
„Pěkně ti děkuju,“ odpověděl kysele.
Geralt se náramně bavil.

Marigold: To je divné. Tma padá nějak rychle. Nelíbí se mi to!
[chvíle ticha]
Marigold: A teď už nevidím nic!
Geralt: Já taky ne.
Marigold: Já myslel, že vidíš i ve tmě.
Geralt: Tohle není obyčejná tma... Možná bys mohl zkusit rozehnat ji nějakou baladou.
Marigold: [šokovaně] To je poprvé, co chceš, abych zpíval!
[zvuky loutny]
Vrátí se jaro, slunce nás zahřeje,
led v srdcích roztaje zas...
[zazvonění meče, pak tupý úder]
Geralt: Už můžeš přestat, Marigolde.
Marigold: Jé, světlo! Fujtajbl, co je to za příšeru?
Geralt: To je grue. Vyvolává magickou tmu a pak...
Marigold: Raději to nechci vědět!

Ciri se vzbudila do temného a studeného rána. Chtěla vyskočit, ale nešlo to. Celé tělo ji bolelo po včerejším cvičení.
Zaťala zuby a pomalu se zvedla. Věděla, že ztuhlé svaly musí rozhýbat a bolest zase přejde. Geralt říkal, že jenom tak zvítězí sama nad sebou a pak se může stát zaklínačkou.
Náhle do její světničky nakoukla Triss Ranuncul.
„Už jsi vzhůru, Ciri? Dnes žádné cvičení na Mordýrně, žádné větrníky ani vahadla!“ vyhlásila.
„Jak to?“
„Dnes je Midinváerne, den zimního slunovratu,“ sdělila jí čarodějka. „Čas odpočívat, jíst koláčky a povídat si.“
Ciri si náhle přála, aby byl zimní slunovrat každý den.

Na vnitřním stehně vytetovanou růži, ve tváři ztvrdlé rysy, v očích zlobu. Už to není jeho malá holčička s nudlí u nosu, kterou našel v lese. Jeho osud.
Měří si ho a jeho zabolí její pichlavý pohled. Něco v něm mu připomíná Yennefer. Ale Ciri se protloukala životem sama a viděla a páchala víc smrti, než kolik si zasloužila.
Chce ji obejmout a vrátit ty ztracené roky zpátky.
Ale pravděpodobně by se mu vytrhla z náručí, vzkřikla: „Už nejsem dítě!“ a vztekle by odběhla.
Geralt si povzdechne.
A Ciri ho pozoruje a celé její tělo úpí touhou po otcovském pohlazení.

Strážce pevnosti Rozrog si prohlédl příchozí muže. Nebyli ozbrojeni, ale něco se mu na nich nepozdávalo.
„Cíl cesty?“ zeptal se.
„Verden. Hledáme práci.“
Strážce by nilfgaardský přízvuk poznal kdekoli. A tihle jej měli, ačkoli se to snažili skrývat. Poslední dobou se země špehy jenom hemžila.
„Jestli umíte kácet stromy, práci najdete snadno,“ řekl. Věděl, že neodmítnou. Dávalo jim to záminku zůstat a čmuchat kolem.
„Ale není to nic pro pověrčivé lidi,“ dodal. „V tom lese jsou prý kdejaké nestvůry...“
„S tím si poradíme,“ ušklíbli se.
„Pak jděte támhletudy,“ ukázal na zarostlou stezku.
A sledoval, jak míří k prastarým hvozdům Brokilonu.

Mezi všemi zastávkami a zdrženími na cestě jednoho z nemnohých zástupců svého stavu se našlo jen málo chvil na špetku vlhkého tabáku v pomačkaném papírku, který v třesoucích se rukách hrozil každou chvíli rozlomením. Ty okamžiky schlíplého štěstí a vyvanulé radosti v krátkém světle hořící zápalky bylo třeba vychutnávat s největší zdrženlivostí, protože každý hrozil přinést svému proživateli tu poslední, nejdelší chvíli klidu.
Od soumraku nemohlo uplynout více než pár hodin, ale noc již měla pro nadcházející ráno několik záhad k rozřešení. A právě tady byla tou největší nedokouřená cigareta, svíraná chladnými prsty v dlani, které ale chyběl zbytek těla.

Mohl být vzpomínán jako hrdina, spasitel, zachránce světa... Ale jsou věci, které neudělají ani ti všehoschopní. Není to tak zlá volba být antagonistou legendy.
"Jak se jmenuješ?" zeptal se.
Zahleděl se do plachých zelených očí a přemýšlel, jak se rozhodne ona. Nečekaně ucítil obavu, že by mohla zvolit snazší cestu. Jenže která byla ta snazší?
Mohla být zapomenuta jako ztracená princezna - politický sňatek, který o kousek země rozšířil už tak nekonečné impérium. Mohla být zapomenuta jako někdo, kým nebyla. Nebo mohla být zapomenuta jako nikdo, kým byla.
"Cirilla Fiona, Vaše Veličnstvo"
Není to tak zlá volba být císařovnou nejmocnější říše.