DMD č. 30. pro 30. 4. 2018. Téma: Se mnou odejde zákon

Dobré a zlé.
Nikdy mu nepřišlo nijak těžké mezi nimi rozlišovat.
Hospodinův kult byl dědictvím. Tím jediným, které kdy fungovalo.
Proto se rozhodl opravit chrám.
Z dávno zapomenutého zákoutí mu velekněz přinesl knihu.
Tehdy zjistil, jak se mýlil.
Šok se rychle přetavil v to jediné, co ještě mohlo pomoct - pokornou lítost.
Ta dokázala posunout neodvratný rozsudek.
Chtěl, aby ta slova - hypotézy, dispozice, sankce - jasně slyšel celý národ.
Požehnání i zlořečení. Zaslíbení i hrozby.
Jejich přísahu zpečetil prachem rozemletých olářů model.
Když se v další generaci najde někdo, kdo půjde v jeho stopách, zkáza nepřijde.
Naděje Judska zemřela spolu s ním.

Most, laserpal, voda, bolest, smrt.
Zase ta hrozná vize. Ale copak už neviděl horší? Války zuřící napříč známým vesmírem, zotročování, klonování lidí a snad i zánik celé lidské rasy. Jediná možnost, jak se tomu vyhnout, je Zlatá stezka. Musí pokračovat. Věděl to už jeho otec, Paul Atreides, když se po ní vydal. Přece ale i zaváhal, když se odmítl stát tím, čím byl teď jeho syn. Tyranem s tělem písečného červa, kterého je je tak snadné nenávidět a tak těžké pochopit. Neviděl svoje vrahy, ale věděl, že přijdou. A s ním odejde zákon. Ach, Hwi!
Most, laserpal, voda, bolest, smrt.

Risa came to strapped in her seat. Then noise started.
She looked around. The team was here, complete. Her shoulder got a new white patch, the knife still in. She could feel it.
Good.
Or bad. She could feel it.
Tiger was sitting on her right, watching her carefully...
“I am fine,” she said.
“Of course ya are,” he said.
Her fingers were wet and slick. Blood was dripping down.
“You know my blood group, right?”
Tiger nodded.
The helicopter lifted off the ground, taking her away and leaving chaos that is evil behind.
“I’m fine.”
“Yer safe.”
She was.

For a moment Aminah basked in the rare appreciation.
But even through it – maybe because of it – she realized what needs to be done.
Not without hesitation.
This place was a home to her for too long.
Could she really believe it was wholly evil?
It didn't matter. There was little choice.
The Professor came to check on her creation – she knew he would.
They were alone.
She smiled at him and triggered a hidden mechanism.
As she did, she was tackled to the ground by Eyal, who materialized out of nowhere.
Then everything exploded in a bout of magic.

„Hele, je to nutný?“ ozvalo se z hloučku lidí skloněných nad papírem.
„Tady,“ dotázaný poklepal na ohmatanou brožurku z edice ÚZ, „se píše, že to musíme mít na papíře“
„Píšou, že musíme mít jednatele. Kdo to bude?“ zeptal se další.
„Já, byl to můj nápad a zakládací listinu píšu taky já.“
„Hele, jak ty? Na tom jsme se nedomluvili,“ přidal se třetí.
„Jó, hlasovat! Jednatele musíme zvolit, podle zákona,“ v hloučku to začalo vřít.
„Žádný volby, šéf budu já!“
„Jestli se ti to nelíbí, můžeš jít!“
„Taky půjdu, ale se mnou půjde zákon!“ prohlásil a vyrval z knížečky relevantní paragrafy.

"Sem přece říkal, že se mnou odejde ZÁKONITĚ nešikovné maso pryč! To je krve! Tak ji už někdo konečně pomozte! Nemůžu se na to dívat! Asi budu blinkat! Jak vidím a slyším - holka měla stejné myšlenky! Hele , neopič se, jo?!? Místo ukazováčku má nyní na ruce zkrvavělou , fáčovou bambuli. Nechci nic říkat, ale s touhle "ozdobičkou" jí to pude ještě hůř! No - neříkal jsem to! Holka, takhle mě opravdu nedrž! To dopadne katastrofálně! Haló, vemte mě někdo od té nebezpečné holky! Nejen , že má v plánu sebedestrukci, ona chce zničit i mě! Ona neví, že nože dětem do rukou nepatří?"

"Ano, odejdu. Ale se mnou odejde zákon. Se mnou zmizí řád a všechny pravidla. Park se rozpadne v naprostý chaos a všechno se zhroutí jako slonovinová věž, která vás pohřbí ve svých troskách."
Muž ve smokingu se na svého oponenta díval tvrdým pohledem ve vrásčité tváři: "To jsou kecy, Forde, nejste žádný spasitel, žádný bůh. Jste jen unavený starý inženýr, který odchází na zasloužený odpočinek. Nic víc. Prohrál jste, protože nebyl způsob, jak byste mohl vyhrát."
"Vy jste skutečný zmetek, Williame."
"Ale no tak. Vždyť nebýt mě, neměl byste žádný park. Tak pojďte představit našim hostům vaši poslední velkou hru."

"Danieli...," vydechl Vraspír a v jeho hlase znovu zazvonil smích. Opatrně pohladil Daniela po rameni. "Přivedu ostatní."
"Počkej... Slyšel jsem tě zpívat...," řekl Daniel přerývaně. "Hymnu kadetů... Potom hymnus tunelů, přivolal mě."
Vraspír se uchechtl. "Tu jsem napsal, když jsi byl tenkrát v kómatu. Neříkej Jaroslavovi, že tě zpět přivedla moje písnička. Nepochopil by to."
Daniel se bolestně pousmál, jeho obličeji ten pohyb vadil. "Prosím... Je ochránce. Jako ty," žádal Vraspíra slabým hlasem.
"A oba strážíme to stejné," překvapivě neodporoval Vraspír.
"Prosím...," šeptal Daniel.
Vraspír pochopil nevyřčené. Zákon Danielovy prosby před ním jediný nikdy nepukl.
"Chce tě vidět," oznámil Jaroslavovi.

Citronáda se leskla v oroseném džbánu.
Seděli v rozkvetlé zahradě malebného venkovského sídla.
V parném letním dni měli na hlavách slamáky a rukávy košil vyhrnuté.
„Ty cukety jsou vážně dobré, Albusi.“
„Děkuji, Severusi. Už jste si všiml nového záhonu u studánky?“
„Krvavé lilie. S čím jste je zkřížil?“
„S vlčím mákem. Impozantní, že?“
„Ano. Impozantní...“
Výraz Snapeovy tváře byl podivně napjatý. Vůbec nekorespondoval s atmosférou, kterou se Brumbál během siesty snažil vytvořit.
„Děje se něco?“
„Ne... Jen... Nevím proč, ale pokaždé, když ty květiny vidím, jako by mi srdce proklála dýka.“
„Nepovídejte... Na to se vykašlete. Dejte si ještě cuketu.“

Umírám, nemaje nástupce. Nikdo zákon a pořádek víc strážit nebude. A byl můj úkol jeden z nejvznešenějších!
Mladí dnes již na dobrodiní nemyslí. Kde je svět, za který jsem bojoval? Zhynul!
A odešli i mí přátelé! Jeden se oženil s nějakým dlouhým bidlem, druhý hujer se na Moravu odstěhoval, třetí, slavný reprezentant ve sprintu, podlehl dopingu, a ten poslední (říkali mu prý v podsvětí Černý Nácek) tak dlouho se v hříchu pelešil, až... škoda slov.
A dokonce i můj vnuk řekl mi onehdá - dědo Míro, dneska je to vo něčem úplně jinym. Dneska frčí Marvel, koho zajímaj ňáký Rychlý šípy?