Zpívající věže

Cinkání stříbrňáků...
Krásný zvuk.
Pro uši uvyklé na ošoupanou měď.
Někteří přesto váhali.
Uměli trochu počítat.
Stříbro bylo krvavé.
Práce za ně ještě víc.
Byly tu ovšem ještě ženy.
S rukama v bok.
I ony prahly po stříbře.
Pak už nikdo neváhal.
Popadli prošívané kabátce.
Hole s hroty opálenými ohněm.
Sekery a nože.
Víc kovu doma neměli.
Možná podkovu nad dveřmi.
Jehlu v manželčině ruce.
A šli.
Tam a zas zpátky.
Zpět přímo letěli.
"Štěstí, že platil předem," šlo po celé vsi.
Jenže to zdaleka nebylo všechno.
Smrt si je toho dne pořádně prohlédla.
Ještě dlouho je navštěvovala ve snech...

"Kachny," řekl Zed. "Kachny a zase kachny."
"A to pivo," odfrkla si Ria, "už mi lezlo krkem."
"Víno tak vysoko neroste a i ty kachny se musí sníst."
Šetřili koně a tak šli pěšky.
Po týdnu oslav v paláci potřebovali pohyb.
Trochu čerstvého vzduchu.
"Stůjte hajzlové!"
Zed se snažil předstírat, že křiklouna neslyšel, ale marně.
Jednoho muže šlo ignorovat.
Pět ozbrojených ne.
"Kdo z vás mi zabil bráchu? Zemře, druhý může jít."
Myslel to vážně.
On i jeho druzi.
Ria se usmála.
"Zeptej se ho sám."
Kosa prořízla vzduch.
Křiklounovo hrdlo.
Ani nehlesl.
"Ještě nějaké otázky?" usmála se služebnice Smrti.

"Pořád to nechápu," bručel Zed.
"To je prosté," řekl prošedivělý muž, kterého znali jako zrádce. "Kachny tudy táhnou každý rok. Hory jsou vysoké, proto prolétají průsmykem nad městem. Je jich tolik, že část musí přistát, aby se vůbec vešly. Ve vzduchu prostě není bezpečno. Stačí vám to takhle?"
Zed sotva lapal po dechu.
I původ kachních hodů ho zajímal.
Jenže...
"Zabili jsme dost lidí."
"Na cestách ve zdejším kraji bude hned o něco bezpečněji."
"Co kdyby zemřel nevinný?"
Zed se hned zastyděl.
Hloupá otázka.
Tedy krom paláce...
"Ale co vy..? Kdybych vás..."
Odpověď četl v úsměvu.
Opravdu si tolik věříš?

Jsem lovec lidí, vzpomněl si Zed na slova přísahy, nikdy se nevzdám!
Napřáhl tesák.
Ušklíbl se.
Druhou rukou hodil nůž.
Strážný ustoupil.
Úšklebek na tváři.
Nůž zaražený do štítu.
Ria nedopadla lépe.
I její kosa sklouzla po štítu.
Druhý strážný ustoupil.
Po třetím Zed hodil láhev.
Zmáčeného muže zatlačil ke zdi.
Konečně měl volnou cestu.
Čtvrtý sekl do prázdného pláště.
Pak ho maska udeřila do žaludku.
Jako jediný skončil na zemi.
Jen zrádce se pořád usmíval.
Ignoroval napřažené zbraně.
Dokonce lišácky mrkl.
"Dáte si kachnu na víně?
Mám ji k smrti rád.
Oběma dávám výbornou."
Pak dorazil zbytek zkušební komise.

Nikdo nesmí zemřít.
Nikdo nesmí...
Nikdo...
Připadal si nesmírně hloupě.
Lovec lidí a nesmí zabít.
Taková blbost.
Omráčit.
Svázat.
Uspat.
Dle ctěné libosti.
Jen žádná smrt.
Dokud nenajde zrádce.
Informátor nevěděl proč.
Jen o smrti.
Že spouští poplach.
Zed ho spoutal.
Museli uspět.
Jinak zemře.
Zatím se jim dařilo.
Vyhnuli se zvědavým očím.
Obešli palácové stráže.
Uvnitř to nebylo lehčí.
Uspali služebnou.
Polonahou milenku pána domu.
Konečně našli správné dveře.
Temný pokoj.
Lůžko zrádce.
Stilet tiše sykl.
Bodl.
A znovu.
Pak zaplály pochodně.
Zrádce se smál.
I jeho stráže
Dýka bodla do slámy.
Zemřel další strašák.
Ale proč to všechno?

Jediná tkanice povolila.
Starý plášť zašustil.
Sklouzl na zem.
Koupil jí všechno.
Jemňounkou spodničku.
Šaty pod plášť i na koně.
Přesto se v pustých lesích vracela ke zbytku starého pláště.
Ukrýval vzpomínky.
Kryl jen málo z těla.
Nebránil dotykům.
"Ještě tak den, dva," zabručel Zed, "a budem se muset vrátit k jiným hrátkám."
"A k jiným zbraním? Nikdy. Ty ženské jsou mnohem civilizovanější!"
Vlastně měla pravdu.
Sevřel ji stehny.
Ňadra skryl do dlaní.
Vzal dech nekonečným polibkem.
Kéž by den nikdy neskončil!
Kéž by trval věčně.
Kéž...
Otázky pohltila vášeň.
Řád vystřídalo vzrušení.
Neunavitelné stráže vzal čert.
Zvítězilo.
Vášnivé.
Milování.

Zed zívl.
Už dvě noci pořádně nespal.
Poprvé zažíval večery náročnější než dny.
Zachránilo ho jediné.
I koně už byli unavení.
Navíc už tolik nespěchali.
Dnes se pořádně vyspí.
Nijak zvlášť ho to netěšilo.
Ria se naposled usmála.
Její tvář nahradila lesklá maska.
Nový plášť zakryl nahá ramena i nohy.
Jasný hlas zmizel.
Dorazili k černé věži.
Chránil ji vysoký, kovaný plot.
Kruh služebníků Smrti.
"Nikdo nenaruší kruh služebníků," zašeptal zastřený hlas.
Rozloučili se už předtím.
U branky mlčeli.
Utábořil se nedaleko.
Do setmění sledoval služebníky Smrti.
Mezi nimi Riu.
Stáli bez pohnutí.
Nedokázal tak ani ležet.
Ráno nepřineslo změnu.

"Myslel jsem, že Smrti můžou sloužit jen muži," zabručel Zed.
"Já zas, že k Lovcům berou jen ty chytré..."
Mohl se urazit.
Změnit téma hovoru.
Mlčet.
Nic z toho nedokázal.
Prostě nemohl.
Nechtěl.
Seděla na koni v plášti ke kolenům.
Zbytek nepřežil řádění vlčích čelistí.
Ze spodničky natrhala obvazy.
"Jediný luxus, který jsem kdy měla," zašeptala unaveně.
Zed nenápadně pohladil obvazy.
Zachránily mu život.
Věděl, že v prvním větším městečku jí to vynahradí.
Koupí cokoli, co si bude přát.
Zabije každého, kdo se jí zkusí smát.
Dnes, zítra, za rok.
Kdykoli si řekne.
Klidně i zradí.
Snad to nebude třeba.

Praskla větvička.
Vak s vodou rozčeřil hladinu studánky.
Šedivý vlk zavrčel.
Má mě zdržet, napadlo Zeda.
Odhodil tesák a skočil.
Šelma sledovala letící ostří.
Malý nožík bodl.
Na kousance nedbal.
Před sebou dvě míle lesem.
Vlčí smečku u tábořiště.
Dvě míle běhu.
Nic víc.
Nic míň.
Přebrodil rozvodněnou říčku.
Sotva popadal dech.
Vítalo ho ticho.
Kolem ohniště kruh mrtvých vlků.
Roztrhaný přístřešek.
Cákance krve.
A uprostřed.
Zkrvavené roucho služebníka smrti.
Stříbřitá maska v blátě.
Chyběl luk a šípy přibíjely vlky k zemi.
Zed zvedl hlavu.
Vzápětí padl na zadek.
"To bylo rychlé," řekl jasně dívčí hlas.
Pravý hlas služebnice smrti.

K večeru přišel déšť.
Velké kapky se ohlásily zasyčením ve zkomírajícím ohni.
Ťukáním na plachtě přístřešku.
Náhle lilo.
Obvyklé vlhko lesa vystřídalo mokro.
Provazy deště spojily mraky s provlhlou zemí.
Přesto měli štěstí.
Varovali je ptáci nízko nad zemí.
Náhlé utišení větru.
Proto zastavili už po poledni.
Narychlo vyspravili polorozpadlý seník.
Nasbírali suché dřevo.
Stříbrná dýka se pohnula.
"Jede dál?" zabručel prekvapeně Zed. "Už má celý den náskok!"
"Den nebo dva, na tom nesejde," odpověděl zastřený hlas. "Už je téměř u cíle, za hranicí."
Zed sevřel rty a přetřel tesák mastným hadrem.
Déšť ještě zhoustl.
Dokonce i ptáci chodili pěšky.