DMD č. 8. pro 8. 4. 2015. Téma: Masožravky

S masožravkou jsem se na živo setkala teprv nedávno. Byla jsem nakoupit nějaké drobnosti do kuchyně a tu náhle přede mnou celý stůl těchto květin.
Zastavila jsem se. Pomyslela jsem si, jak jsou ošklivé, s těmi jejich štětinami a pusami dokořán, až se mi líbily. Dětská zvědavost a ty jejich "zuby" mne udolaly a musela jsem si sáhnout. V tu ránu se květina zavřela.
Samozřejmě jsem o nich něco slyšela a něco málo věděla, ale že jsou takto rychlé jsem neměla ponětí. Úplně mne to uchvátilo. A tak jsem fascinována, odcházela z obchodu s Žofkou v náručí.
Bydlíme spolu dodnes.

"Jau!"
"Bacha!" Vžum "Za tebou!"
Cvak! Chramst!
"Utečte, nebo nás dostanou!"
"Rychle!" Cvak!
Cvak! Chramst! Cvak!
"Jacku, stíháš?"
"Jo, jsem hned za..." Chramst! Flák ho! "za tebou!"
"Uh, to mám za to, že jsem vegetarián. Určitě se mi mstí příbuzní mé dnešní snídaně." Cvak! "Vem ji pěstí!" Vžum!
"Už jen kousek a jsme venku! No tak, honem!"
"Vy tam vzadu, pohněte!" Chramst!
Konečně venku...
"Až zase náš botanik přijde s geniálním nápadem na rozšíření skleníku, připomeň mi, abych ho pověsil za vnitřnosti do průvanu."
"Neboj, žádnou další přerostlou masožravku už nám sem nedá. A jestli jo, tak ho sežeru sám!"

Rozmilá dívka růžových lící a jiskrných zraků vstoupila do skleníku a podivila se. Na stole stála rostlina. Přesněji květináč, ale ve sklenících se obecně nelpí na detailech. To je zásada každého příčetného královského zahradníka. Kdo má taky plnit všechny ty nesmysly ohledně nákupu květin? Mrkneš na net, klikneš dvakrát, někdy třikrát a máš to. Tak jaképak štráchy. Rozdíl stejně nikdo nikdy nepozná.
Princezna (aneb rozmilá dívka růžových lící a jiskrných zraků) se nadechla.
„Rózvíjej se poupátkó –“ Chramst.
Nákup na internetu se někdy nevyplácí. Zvlášť v sekci masožravých rostlin.
A tak se král Miroslav sebral a raději zmizel do jiného království.

K Vánocům jsem dostal kytku, prý je velmi vzácná,
starat se o ni je, moji milí, záležitost pracná.
Musím denně chytat mouchy, k jídlu jí je nabízet,
přes noc slupne pěkně všechno, nemusím ji pobízet.
Se zálivkou to nepřehánět, má radši sušší hlínu,
chce to ji dávat na přímé slunce, hlavně vyhýbat se stínu.
Však kytka velmi rychle chřadne, jsem to ale pěstitel,
na návštěvu zašel ke mně, můj bývalý učitel.
„Máš nedostatek informací, stačí jenom pohledět,
možná bych ti mohl něco o té kytce povědět.“
Červenám se dokonale, blbě se to poslouchá,
nemám totiž masožravku, ale za květníkem pavouka.

Peregrin se velice záhy naučil pohybovat se po čarodějčině domě s krajní opatrností a pokud možno na nic nesahat. Nejen, že většina věcí kolem byla vzácná, speciálně vyrobená a křehká, ale některé z nich byly děsivě nebezpečné.
Jedy většinou identifikoval díky jasně červenému písmu na lahvičkách. Kyseliny a louhy zase střežily lebky a zkřížené hnáty. Bylinkám se vyhýbal obloukem poté, co se žahnul o ještě čerstvý svazek kopřiv, chvilkově odložený na židli. V jedné sklenici se hemžily pijavice, které člověku čistily krev. A v jiné čarodějka skladovala něco, o čem tvrdila, že to požírá nekrotickou tkáň a zabraňuje dalšímu odumírání...

„Milunko, tady to všechno máš, přímo z naší zahrádky, aby ses na studiích měla dobře.“
„Ano mami.“
„Nezapomeň jíst dost mrkve. Víš, že máš slabší zrak.“
„Ano mami.“
„Jsi nějaká bledá. Dobře, že jsem ti dovezla špenát, ten ti vžene krev do líček.“
„Ano mami.“
„Letos se urodilo řepy, můžeš si z ní udělat řízky, daleko lepší než z pašíka.“
„Ano mami.“
„Škoda že nám slimáci zlikvidovali salát. Ale místo něj jsem ti tam dala kapustu“
Nekompromisní klapnutí dveří ukončilo návštěvu.
„Už je pryč?“
„Doufám.“
Spolubydlící z komory donesla rozměrný balíček z domova. Stůl brzo zaplnily jelita, jitrnice a slanina.

"Jééj, pozri sa na to." zvolala Galian Sedai. Jej strážca sa bleskovo otočil smerom, ktorým ukazovala, pripravený ju brániť. Keď sa stal strážcom hnedej sestry, nemal ho čakať práve akčný život. Hnedé študovali vedomosti. Strážca ju mohol chrániť leda tak pred nevhodnou knižkou.
Po mesiaci pochopil, že táto sestra strážcu akútne potrebuje. Potom sa rozhodla študovať život zvierat v tieni Jedinej sily. V Morne.
Teraz ju len tak tak stihol strhnúť nabok, ako "jééj" vytasilo zúbky a snažilo sa ju zakusnúť. Ihneď objala zdroj a uväznila tvora v priesvitnej guli. "Tento druh nazveme "masožravky"". vyhlásila nadšene. Len neveriacky zakrútil hlavou.

Říkalo se tomu Údolí smrti. Kdysi dávno prý mágové upadající říše vytvořili džungli plnou agresivních masožravých rostlin, aby ukryli poklady své civilizace před drancováním. Zvířata se naučila vyhýbat se celé oblasti, takže se rostliny živily lidmi, kteří mají tendenci vlézt všude.
S čím ale dávní mistři magického umění nepočítali, bylo město Ankh-Morpork a nekonečná vynalézavost jeho obyvatel. To, s čím nepočítali, byli trollové.
Výprava pana Křemene financovaná ctihodným občanem města panem Chrysoprasem si s masožravkami snadno poradila. Vyčistili celé údolí a odhalili tak starodávné město plné tajemných staveb.
Netrvalo dlouho, a objevili se první turisté. Údolí smrti bylo plné života.

„Stalo se za vlády krále Håkona V., že zas jednou táhla vojska krajem, aby upevnila královskou moc. Většina oddílů v našem kraji prošla v míru a nevědomosti kolem řeky Ranelvy, jen jeden mladý, povýšeníchtivý velitel vedl své muže průsmykem u Vlčích jam. Slyšel totiž, že tam najde svobodné vesnice a prý i jakýsi hrad, který je chrání.
Vešli samozřejmě do Šelestilesa a téměř všichni padli do jeho sítí. Koho nezahubily skály a voda, toho dostali vlci. Jenom ten velitel došel až k bjørkhallenským hradbám.
Pokusil se je přelézt, ale hrubě podcenil apetit naší potočnice žravé. Užrala mu nohy v kolenou.“