Bjørkhallen

Posuďte sami vývoj: cantus Romanus (s krásnou ukázkou starého rukopisu včetně neum), ambrosiánský chorál (připadá nám velmi podobný, ale hledejte rozdíly), gregoriánský chorál jednohlasý, Stabat Mater (jednohlas s jednoduchým nástrojovým doprovodem - nemohla jsem si to odpustit, ta věc se zpívala v téhle podobě od svého vzniku až do II. vatikánského koncilu. Je to sekvence, čili něco formálně jiného než ta předchozí aleluja; pozorujte, jak jsou vždycky dvě následující polostrofy na stejnou melodii, ale že se ta melodie už v žádné další strofě nezopakuje stejně), izorytmické moteto s třemi hlasy se třemi různými texty ve dvou různých jazycích, hlasy drží všechny totožný rytmus a jsou vedené v harmonii (a úplně dole je ten, který drží celou strukturu a působí, jako by neměl text; ve skutečnosti zpívá jedno až tři slova, ale táhne slabiky tak nesmírně dlouho, že se to úplně ztratí. Srovnejte s filigránským zdobením kostelních věží z téže doby, které nebylo dělané pro lidi, protože ti ho ze své perspektivy vůbec nemohli vidět, myšlenka je tady i tam stejná), Perotinovo Sederunt principes (ještě pořád máte spodní hlas, který se chová tak jako v předchozí ukázce, ale horní hlasy už jsou jinak; sledujte, jak nejhlubší hlas mění vyznění celého toho poskakování všech tří hlasů nad sebou), renesanční kontrapunkt (Josquin des Prez: Missa Pange lingua; schválně byla složená tak, aby bylo rozumět slovům, což nebývalo pravidlem; každý hlas už si jde po svém a výsledek je synergický efekt mezi nimi, předem přesně spočítaný), tady je ještě jeden kontrapunkt, z nějž vystupují jen některá slova (William Byrd: Tristitia et anxietas; ale klidně si jako protiklad toho des Preze pusťte jakoukoli Byrdovu mši, efekt bude obdobný), no a konečně to baroko: Miserere od Gregoria Allegriho. Jsou tam ještě kousky kontrapunktu, ale už se z toho dá vytáhnout jeden hlavní hlas - a to tam máme sbor, protisbor a recitativ.
Vývoj samozřejmě pokračoval dál. Musím uznat, že když se dostal do stavu "pustíme sbíječku a budeme pozorovat vliv zvuku sbíječky na zvuk houslí" (atonalita a podobné zrůdnosti), začalo to skutečně hraničit se strašným chaosem. (Někteří lidi to tvrdí už u té dodekafonie, bez mučení přiznávám, že v ní sice nějaký řád ještě přežívá, ale poslouchat se to moc nedá).
A s tím se pro letošek loučím, milí čtenáři a posluchači, bylo mi ctí.

Luští ambrosiánský chorál. Tehdy se k zápisu melodie používaly neumy; vypadalo to takhle. Ambrosiánský chorál předchází chorálu gregoriánskému, není tak jednotný a opravdu v něm bývá místy slyšet orient. Posuďte sami.
Pro tápající: sada puntíků, čárek a obloučků nad textem - neumy - vypadá jako některé druhy kmenového tetování. (Vizte odkazovaný obrázek.) A rozhodně se o ní dá říct, že zdobí text: melodií.

Thomase Tallise a jeho tvorbu opat pravděpodobně, pomyslíme-li na jeho doloženou lásku k hudbě, znal. Moteto Spem in alium sice vzniklo třicet let poté, co byly kláštery rozpuštěny a opat se uchýlil do ilegality, ale někdo mu mohl pořídit partituru a myslím, že by Ayreho snadno přesvědčil, aby ten kus se svými žáky nastudoval - Tallis byl už v jeho době velmi ceněný anglický autor (který mimochodem, podobně jako Byrd, zůstal i za Eduarda VI. a Alžběty katolíkem, přičemž skládal pro dvůr. Ti dva byli zkrátka tak dobří skladatelé, že jim to prošlo).
Posuďte sami. Taverner Choir a hlavně grafické schéma skladby, kde můžete sledovat každý ze čtyřiceti hlasů; dvě technicky dokonalá provedení: The Tallis Scholars a The King's Singers (to jsou ti s tím skvělým kontratenorem); ještě jeden sbor, tentokrát rozestavený tak, jak to Tallis pravděpodobně chtěl (osm minisborů po pěti lidech; ano, skutečně to vytváří ten zvonový efekt, kdy interferencí vznikají ještě další tóny nad a pod těmi, které lidi skutečně zpívají, přesně to jsem předpokládala, když jsem uviděla partituru), a text moteta a jeho překlad.

Poslechněte si sami:
Josquin des Prez: El grillo (vede na video s notací a textem a překladem do angličtiny (v rozšířené poznámce pod videem), ale doporučuju podívat se i na samotné zpěváky v akci, stojí to za to),
Pierre Passereau: Il est ben et bon (text shrnuje komentátor na začátku videa),
Orlando di Lasso: Matona mia cara (to je pěkné provedení, které drží ducha textu; text s anglickým překladem najdete v rozšířené poznámce tady, i když ta angličtina ani zdaleka nepostihuje míru zpazgřivení italštiny německou, s prominutím, hubou.)

Poslechněte si třeba tohle. Teď už víte, že je potřeba poslouchat každý hlas samostatně, tak jako každý sloup rostl samostatně. Jestli je to napsané a provedené správně, sklene se nahoře klenba. (Skladba je o kousek mladší než chansonský hrad, ale budiž.) Pod videem je zajímavý komentář o Fibonacciho posloupnostech, které se dají najít jak v tehdejší architektuře, tak v tehdejší hudbě.

K tomuto vývoji dochází na přelomu renesance a baroka. Renesanční kontrapunkt je typický tím, že každý hlas dává smysl i samostatně, může mít i vlastní text; ve skladbě pak jde o synergický efekt těchto samostatných prvků. Vizte zde. (Zpěváci tady nejdřív představí jednotlivá témata a teprve potom je zazpívají dohromady, ale to je služba nám, současným posluchačům. Dobové provedení by znělo dohromady rovnou.) Když se to provede skutečně mistrovsky, dostanete tohle. (Mille regretz tu už, tuším, jako ukázka bylo, opakuji ho proto, že ta pavana je ikonická. Pro informaci: Tourdion i Mille regretz jsou tance, každý sice jiný, ale oba tance, čili musí mít pravidelný rytmus.) No a teď to srovnejte s raně barokním Monteverdim, tzn. tou skladbou, o kterou se v drabblíku pře Erik se svým žákem. (Uprostřed skladby ještě najdete zbytky kontrapunktu, ale všimněte si, že i tam jsou pořád srozumitelná slova. Na rozdíl od toho Tourdionu.
Oba, Josquin des Pres i Claudio Monteverdi, píšou o tomtéž: o lásce. Takže by z toho měl být, teoreticky, stejný pocit, že? (Uznávám, Monteverdi je mnohem, ehm, fyzičtější i v samotném textu. Nenašla jsem tak explicitní kontrapunkt. Pokud máte někdo tip, budu ráda.)
Jen pro zajímavost, takhle vypadá totéž mnohem později, v impresionistickém hávu.

Ten jev se drží dodnes, i když konstrukce už nejsou tak složité jako u gregoriánského chorálu. Funguje to zhruba stylem "kde text mluví o údolí, melodie klesá, kde o výšinách, melodie stoupne". Obdobně pokud je text smutný, melodie nebude vesele poskakovat, ale půjde dolů po nevelkých intervalech, a naopak když se zpívá o něčem veselém, melodie jásavě poskakuje někde nahoře a obecně stoupá. Srovnejte například tuto skladbu a představujte si mapu republiky nebo sebe v typické české krajině (pole, kopce, na obzoru hory).
Trochu těžší, ale pořád i pro nehudebníka možné, je vysledovat to, o čem v drabblíku mluví opat. Ta sekvence tónů se v duchovní hudbě objevuje často. Hledejte například tady všechny části, kde melodie nepřerušeně stoupá čtyři a víc tónů za sebou, a podívejte se, jaká část modlitby na tom místě je. (Poprvé se to velmi slyšitelně objeví na slově Christum v mužských hlasech.) Tato skladba je renesanční, anglického autora; opat ji v Anglii už nezažil, ale Severin mu mohl přinést notový zápis.

Zmíněnou skladbu si můžete poslechnout tady. Doporučuji shlédnout i video, výborně ilustruje, oč v tom konkrétním kontrapunktu jde.
Pro francouzštináře přídavek: text.

Posuďte sami: Adam Václav Michna (hned první dva tóny, Ne-beš(tí atd.)); Non nobis, Domine (slabiky no-bis hned na začátku po tom non a pak ještě několikrát na exponovaných místech), které máte tady ještě jednou čistě, ale to předchozí video líp vystihuje situaci, kterou Severin očekává; Marseillaise, kde se ten trik taky zopakuje několikrát... (Hledejte interval HO-ŘÍ.)