DMD č. 26. pro 26. 4. 2015. Téma: Naděje umírá ráno

Kmen Laitů neví nic o otáčení Země kolem Slunce. Tma je nikdy nezastihne spící. Vesnice usne na pár hodin po svítání a znovu před soumrakem, ale večer se všichni krom nemluvňat a umírajících sejdou ke vzývání světla.
Zpívají a tančí, přivolávají den. Navzdory temnotě džungle vidí jeho přísliby; v plamenech ohně, v bělmu očí, v paprsku měsíce, který se prodere listovím. V bílé masce pružného mladíka, vedoucího kruh tanečníků, kterého nazývají Leití, Naděje.
Když obloha zesvětlá, je vyčerpaný Leití symbolicky pohřben. Naději vystřídá jistota. Světlo bylo vzkříšeno.
Laitové věří, že kdyby na jedinou noc usnuli, Slunce by už nikdy nevyšlo.

"Tohle přece nemyslíte vážně, pane premiére! To by byl naprostý konec! Anarchie!"
"Vyhláška o snížení platů státních úředníků je potřebná, Humphrey. Já jsem premiér. Já tu velím."
"Dobrá tedy, připravíme meziresortní komisi–"
"Ani náhodou, Humphrey. Na triky státní správy už neskočím. Na vládě to prošlo snadno, a zítra ráno v parlamentu to bude hračka."
***
"Sire Humphrey? Nechce se mi věřit, že by tohle v parlamentu prošlo. Poslanci jsou přece také státní úředníci."
"Neuvažujete správně, Bernarde. Ctihodní poslanci si obvykle nedokáží domyslet, pro co hlasují. Ovšem pokud budou správně motivováni..."
"Vy máte něco v plánu, sire Humphrey?"
"Spés moritur mane, Bernarde."

Našla tu bílou věc v řece a plavala pro ni. Její pach byl tak špatný, že se jí zvedal žaludek a chlupy, ale pod ním byl nádech vzpomínky, vřelé, sladké, pravý opak bezvládného mokrého těla. Sevřela ztuhlou paži v čelistech. Táhla mrtvou ke břehu a vodou vlály vlasy.
Vstaň a jez a poběž s námi, prosila ji v duchu.
Musí ji dostat na souš, aby její vlasy byly krásné a kaštanové a její oči se otevřely v laskavé modři.
Když ráno snídali, Sandor zamumlal: „Ta věc s tvou matkou…“
„Vím, že je mrtvá. Viděla jsem ji ve snu,“ odpověděla Arya.

Usínám s krásným pocitem. Leží vedle mě, pravidelně oddechuje. Po chvíli se jeho pevné ruce motají kolem mého těla jako liána, vězní mě v teplém medvědím objetí.
V hloubi duše doufám, že tu zůstane až do ranních hodin. Ještě nikdy se nestalo, že bych se vzbudila s výhledem na jeho dokonale opálenou pokožku.
Zatím mám naději, která při nejhorším zemře ráno.
Pomalu se dostávám do stavu bdělosti, krevní oběh opouští poslední zbytky melatoninu. Jakmile si uvědomím, kde jsem, prudce sebou trhám a rozhlížím se po posteli.
„Dobré ráno, princezno,“ ozve se chraplavý hlas, jehož majitel mě vzápětí políbí.
Naděje přežila.

„Bez změny beznaděj,“ houklo pivo po pravici.
„Pravdu díš,“ mžoural, „fakt že jo! Ráno jí všechno vytmavim.“
„Tos říkal už včera,“ zahučel fernet.
„Tento-tentokrát je to jiný…! Ráno!“
„Co to kecáš, voe…“ probral se mokročtvrťácký kámo. „Jaký rááno? Noc je ještě mladá…!“
„To už bych si nenechala líbit!“
„Já nevím…“
„Jaký nevim?! Do latě s nim, jestli se mu něco nezdá, ať táhne!“ popichovala další.
Když přišel, spala. Chvíli na ni hleděl.
„Do háje, ty seš tak krásná!“
Prostřel, vypravil děti. Po ránu její pleť ještě hebčí.
K vajíčku nahniličko a rajčatům sypaným kozím sýrem přikusovala topinku.
„Děkuji za snídani.“

Seděla na polámaném žebřiňáku a unaveným pohledem pročesávala probouzející se přístav, zatímco Sullivan se vydal na další marnou obchůzku. Už jen ze zvyku počítala stěžně tyčící se nad ústím. V noci žádná nová loď nepřiplula a kapitán žádné z těch, co tu kotvily, dva utrmácené pasažéry na palubu nepřijal. Ne bez peněz nebo možnosti, že si cestu odpracují. Nebejt tý zpropadený nohy, už jsme mohli bejt dávno na moři. Naděje na návrat domů se rozplývaly jako ranní mlha. Berlí vztekle odehnala zvědavého vrabce.
„Madam! To neuvěříte, koho jsem potkal!“
Sullivanův hlas ji přinutil vstát. Postavu v modrém kabátě poznala okamžitě.

Narodil se ke své smůle na přestupný rok,
pro rodiče byl to tehdy opravdový šok.
Dítě mělo hnáty křivé a šišatou kebuli,
byl to chlapec pihovatý a poněkud odulý.
Smolný den měl takříkajíc od prvního okamžiku,
Štěstěně se nezalíbil, proto nikdy neměl kliku.
Rybičky mu pomřely,
do práce ho nechtěli.
Hledal proto aspoň lásku nejlíp s páskou na očích,
se kterou by jako Adam mohl spáchat první hřích.
Vzájemně se milovali od prvního okamžiku,
měla krásnou tvář i tělo, šiklo jí to v těsném triku.
U oltáře přísahali ve svatební den
a v tu chvíli zrádný budík přerušil ten sen.