DMD č. 26. pro 26. 4. 2015. Téma: Naděje umírá ráno

Nechce se mi spát. Co se mi nechce? Spát. Spát se mi co? Nechce. Komu se nechce spát? Těm zmetkům, co chtějí roh. Mně hrozně. Hlídej, tohle jim nesmí projít! Padlý rytíř nepřijde o to poslední, co má. Nedostanou se sem autem, jediné moje štěstí! Ať už je ráno! Svítá, konečně! Támhle se třpytí východní Himáláj, to je taková krása... Přestalo se mi chtít spát, tluče mi srdce. Kdo přijde dřív? Už jdou, ne!!! Nikdy bych si nepomyslel, že sekání listů vrtulí helikoptéry do vzduchu a přehradná palba, kterou spustil někdo na palubě mi bude znít, jako sladké verše Džayadev.

Veškerá naděje na odpočinek a trochu spánku po řádce namáhavých dní se jim rozplynula hned při ranním nástupu.
Za hodinu musí být celá kompanie připravena k odjezdu.
„Začínám chápat, proč ve starověku posly špatných zpráv shazovali z hradeb,“ poznamenal Aramis kousavě, zatímco Porthos se pokoušel o jakousi improvizaci snídaně.
„Nerušit. Spím,“ zamumlal Athos s obličejem zabořeným do hřívy svého koně.
Potom ale korouhevník rozvinul jejich zástavu.
Nad hlavami jim zavlál zlatem vyšitý nápis: Kamkoli půjdu, třeba i na smrt…
Svým způsobem bylo velmi úlevné, když si uvědomili, že tentokrát jejich cesta směřuje pouze na venkovské sídlo francouzských králů do Saint-Germaine…
***

Zašeptaná slova neslyšela. Nepotřebovala slyšet. Věděla to. Umírala. Zbývalo jí pár hodin a pak konec. Říká se, že naděje umírá poslední. Ta její zemře do rána.
Pokud nějaká byla. Tolikrát měla pocit, že jí dává znamení, že ji volá, ale nikdy se nic nestalo. Zapomněl na ni?
Šelest za oknem. Najednou si byla jistá, že je tady. Vstala... ona vstala a bez pomoci přistoupila k oknu. Když je otevřela, vánek ji objal.
Ráno nikdy nepřijde. Naděje nikdy neumírá.
„Přišels,“ zašeptala s něhou, o které si myslela, že už jí není schopna.
Zuzano...
Natáhla ruku a zabořila ji do Lví hřívy.

Sobota večer
Čtu si nové téma, ale nedokážu se soustředit. Už je pozdě a tělo si žádá spánku. Nevzdoruji. Odkládám mobil a zvedám se z gauče. Exploze bolesti mě posazuje zpátky.
"Ne, prosím. Migrénu ne," kňučím a snažím se nehýbat. Naštěstí si mě všímá Kuba a hned mi nese prášky a odvádí mě do postele.
"Neboj, ráno už ti bude líp," masíruje mi krk a ja přes bolest usínám.
Neděle ráno
Bojím se zvednout z postele a zjistit jak na tom jsem. Nic jiného ale dělat nemůžu. Opatrně se zvedám.
Konec nadějím. Bolest pokračuje. Veškeré včerejší naděje jsou nenávratně fuč.

21:30
Každý atom křemíku má čtyři valenční elektrony. Elektrony jsou vázány do sdílených elektronových párů... [It's the month of the plague.] Sakra, to bude trvat, než tu armádu dostavím.
22:45
Modrý hrad dobyt! Oukej, kde je ten sešit... Každý atom křemíku má čtyři valenční elektrony...
23:50
Hele! Zlatej důl! [Zounds of Black Dragons] Whaaat?! Kterej sadista dělal tuhle mapu?!
0:35
Ještě jedno kolo a jdu spát!
1:01
Proboha! Chemie! No nic, tak budík na pátou.
5:00
Crrrrrrrr! Ale co, půlhodina bude stačit...
5:30
Crrrrrrrr! Každý atom křemíku má čtyři valenční elektrony. *chcíp*
6:00
Crrrrrrrr! Tak budu víkend bez netu, no!

"Hagride!!! Domluvili jsme se na šestou!" Razantně zabuším, zacloumám klikou a dveře povolí. Vstoupím dovnitř, ale nikde nikdo.
Vtom se pohne modrobílá naducaná peřina na obrovské posteli. Vydechnu úlevou, je doma.
"Hagride, vstávej! Nejpozději v sedm musíme mít hotovo. Slíbili jsme to čtenářům!"
"U Merlinovej nečesanej brady, Regi, nech mě eště spát, dyť je neděle, né? Vod Prasečí hlavy sem se vrátil hnedle před chvilečkou." Hagrid poloslepě zamžourá, otočí se na druhý bok a v příští vteřině se ozve hlasité chrápání.
Podívám se na hodinky a rezignovaně potřesu hlavou. Naděje na včasné napsání dnešního drabblíku umřela přesně v šest padesát.

Probral se schoulený a nahý na mokrém jehličí. Bolest, zima, vyčerpání, přesně v tomhle pořadí. Zmrzlými kostmi prostupuje třas, víčka jsou pevně semknutá.
A potom vzpomínky. Na uplynulou noc: na to, jak ta troška bláznivé naděje, kterou měli, pohasla kvůli němu.
Schoulil se ještě víc.
Neslyšel měkký šustot tlapek.
Něco lehounkého na něj spadlo a celého ho přikrylo. K vlastnímu údivu se nepolekal, nebyl to nepříjemný pocit: plášť? Otevřel oči.
Nad ním se skláněla důvěrně známá postava, jiskřičky v očích, na tváři úšklebek. Tichý, štěkavý smích.
"Nemyslel sis, že bych tě tu nechal po úplňku jen tak ležet, že ne?"

Dívka se opírá o římsu okna a dívá se do ulice. Vyhlíží mladíka. Á, támhle jde. Je tak kráásnýý! Jestlipak se sem podívá? Podívej se na mne, přemlouvá ho v duchu. Trochu ho hypnotizuje očima, aby se její přání splnilo. Jeho letmý pohled oplatí nesmělým úsměvem. Tváře jí zčervenaly ostychem před vlastními pocity a myšlenkami. Proplétají se s nečekanou touhou. Jsou pro ni tak nové.
Nespouští ho z očí. Sleduje, co dělá. Už se sem nedívá. Alespoň si ho může prohlídnout. Má namířeno k našemu domu? Ale ne! Teď odchází.
Naděje, že ho zítra ráno uvidí, ji nedovolí být zklamaná.

Naisa maminku trochu podepřela, aby se jí lépe kašlalo. Za pár týdnů maminka ztratila spoustu síly, stihlo jí přibýt několik vrásek od starosti a teď zrovna byl pohled na ni někde mezi děsivým a děsně smutným. Ale Naisa měla srovnání za celou tu dobu a viděla třeba to, jak se mamince pročišťuje myšlení a vrací chuť žít. Když maminku přešel záchvat kašle, pomohla jí Naisa napít se čaje a pevněji jí přitáhla peřinu. Když jí později dala dobrou noc a šla sama spát, cítila se o kus lépe, jakoby lehčeji. Byl večer, a to člověk smí věřit v lepší zítřky.

Pánskou částí souboru se šířil neklid. Nikdo netušil, odkud se ta zvěst vzala, ale prý, považte, má Dřevo být něčím synem! Tedy někoho ze souboru! Máslo z hlav ukapávalo téměř očividně. Ty pokoutní pohledy!
První, komu to došlo, byl satirik. Jak, že se neví přesně? Matka – Liduška – neví přesně? Srdce mu poskočilo nadějí. Že by byl konec trapným každoměsíčním dopisům? Že by konečně ušetřil na ty kapesní hodinky?
Hlavu zvedl i kulisák. Tak takhle je to, milá Liduško? Jen počkej, děvče!
Další dopis zas všem naději vzal.
Samozřejmě, že to tomu chlapci nemohou udělat. Co jestli je opravdu zrovna jejich?