Divocí a zlí

"Co je, negře?" zamával albín všema čtyřma rukama, ve kterých držel střelné zbraně, povalenému před obličejem.
Ten se zmohl jen na vyděšené kňourání. Ne pokaždé vám natrhne zadek někdo mající celkem šest končetin.
"Hej, Hnusáku, on je ale běloch," pokusil jsem se vysvětlit albínovi již po několikáté, ačkoliv jsem věděl, že to bude stejně bezvýsledné, jako vždy předtím.
"Máš snad patent na rozum? Podle mě jste všichni negři," odplivl si Hnusák a v koutku pusy zkousl hořící doutník.
Bezradně jsem pohlédl na Elvíru. Ani se na nás nepodívala a dál si rozbalovala jeden bonbon za druhým. Poraženecky jsem pokrčil rameny.

Jsem sice pan hodný, ale začínám konat podle věty, kterou jsem četl někdy ve dvacátém století na jedné internetové stránce takových šílenců: Chcete konat dobro? Podpořte zlo!
Takže teď s maskou Temného proroka, Nepřítele číslo jedna, procházím recepcí v hotelu, ve kterém si jeden Otec udělal základnu. Na recepci sedí hezká slečna se jmenovkou Mary Sue.
O 16 vteřin později:
Slečna Mary teď leží s rozdrceným hrtanem na zemi, levou ruku, kterou se mi snažila vystřelit mozek z hlavy, rozlámanou. V očích jí slábne život s každým zapumpováním jejího, teď již slabého, srdce.
"Vážně nevíte, kde bych Váženého Otce našel?"

Hárlý pode mnou slastně brumlal a já si to fičel 160 kilometrovou rychlostí po polské dálnici. Bylo mi jasné, že pokud si nás Olie zavolal narychlo, muselo se něco stát. Péés mi zahřívalo plamenem záda a já vzpomínal na svůj čas. Jak jsme s Elvírou a Hnusákem čistili těžební stanice, jak jsme před útokem vždy zpívali klanovou hymnu a Elvíra při tom hrála na buben. Na to, jak jsem se měl vlastně fajn, než jsme skončili tady.
Najednou se ozval tlumený výbuch a já se na plovoucí motorce málem složil.
Hřebík, zahučel jsem temně. Ten musí jít z kola ven.

Přepnul jsme do bojové rychlosti. Svět se zpomalil. Přesněji řečeno, svět se pohyboval normálně. Já byl jen hrozně rychlý.
Roztočil jsem řetězy přidělané na rukou a vykročil.
Konec řetězu narazil Protivníkovi do těla a projel jím jako máslo. Respektive než jsem se vzpamatoval, z protivníka zbyl aerosol.
Těch Protivníků bylo víc. Trochu. Hodně. Fajn, bylo jich vážně hodně.
Vzal jsem to tedy dost zeširoka. Představte si sněžnou frézu. Jen kvílení rotujícího řetězu muselo být hrozně demoralizující.
Vypnul jsem bojovou rychlost a rozhlédl se. Zajímavé.
Na zemi se stékaly dva mozky a jedna oční bulva se na mne dívala dost vyčítavě.

„Doba k obědu a tady není ani noha!“ znejistěl jsem uprostřed vylidněného Staroměstského náměstí.
„Temný proroku! Ihned se vzdej!“ ozvalo se z ampliónu, který byl přidělaný pod orlojem.
„Co? Ale já jsem pan Hodný!“ zakřičel jsem do ticha.
„Opakuji! Vzdej se, sic tě stihne trest božího posla!“
„Sic? On vážně řekl sic?“ začal jsem se usmívat.
„Vzdej…“ stihl přístroj prohlásit, než jsem ho ustřelil.
„Pravé poledne, je čas klidu,“ poznamenal jsem do nastalého ticha. „A taky jídla!“ Vzpomněl jsem si na hlad. Přeci, strava je základ života. Já to musím vědět!
Toho dne, mne žádný trest kromě předraženého Twisteru nestihl.