Cesta Krve

„My chceme pohádku,“ zopakovala asi podesáté Singhaia a Jonáš na potvrzení velmi důrazně kývl.

Dělal jsem to nerad. Na dětské pohádky jsem z dětského domova neměl moc hezké vzpomínky. Děda s babičkou pak pro změnu vyprávěli dost. Ty jsem si ale zase nepamatoval celé. Rozhodl jsem se tedy pro českou klasiku Červenou Karkulku a chybějící bílá místa v mé mysli domyslel.

Nevím sice, jestli nakonec vážně skončil vlk v paštice, rozřezaný motorovou pilou, ale po konci mého vyprávění se Jonáš schovával pod peřinou, Singhaia byla na černošku nezvykle bílá a počítač, který jsem podezíral, že poslouchal taky, byl podivně nemluvný.

"Šach mat," ozvalo se od počítače ten den již po dvacáté osmé.
"To byla tvoje tří tisící osmistá devadesátá devátá prohra," sdělil mi s úšklebkem Ten druhý.
"Díky za připomenutí," zavrčel jsem. Nemusel mi to přeci připomínat po každé prohře. Problém byl, že počítači tentokrát netrvalo ani deset tahů, než mi dal mat.
"Cvičení dělá mistra, ale to v tvém případě asi neplatí," poškleboval se mi Ten druhý dál.
Jeho rýpanec jsem nechal bez komentáře a raději obrazovku přepnul na venkovní pohled.
"Dnes se zase nic zvláštního nestalo," povzdechl jsem si znuděně.
"Detekován nepřítel na dvanácti hodinách," ozvalo se vzápětí.

Nejhorší věcí na konci světa jsou ta všude zaparkovaná auta v ulicích a dálnicích. A to ticho. A mrtváci. Ale hlavně ta auta. Když jsem na to před pár lety koukal v televizi při sledování apokalyptických filmů, nikdy jsem nečekal, že se to opravdu může stát. A teď sedím v třistatunovém supertajném štábním vozidle a dívám se na D1, která je zvláště před Prahou ucpaná jako při dopravní špičce. Rozdíl je v tom, že ty auta mají všechna otevřené dveře, to jak se řidiči pomalu proměnili v mrtváky.
Pomalu jsem sešlápl plyn a Saladin se plynule vrhl do bujaré strkanice.

Vulkán naposledy zakvílel a zmkl. Prostorem se rozlehlo mrtvolné ticho. Sundal jsem si řidičské brýle a seskočil průlezem na zem.
"Fuj," pronesl Ten druhý, když se mi boty ponořily do cizích tkání.
"Myslel jsem, že už sis zvykl," prohodil jsem nenuceně a vydal se prozkoumat trosky, kterým před chvíli Saladin věnoval celou svou pozornost.
Ten druhý zůstal ticho. Podivné. Rozhodně jsem se necítil tak klidný, jak se mohlo zdát, ale na druhou stranu. Hlídá mě počítač. Jen nesmím ztratit elektronický klíč. Pár kroků a už jsem viděl to, co mě před tím tak vyděsilo.
"Blé!" ozval se Ten druhý.
"Cíťo."

Běžím. Jako vždy běžím. Mám pocit, že od chaty strýčka Damiána nedělám nic jiného. Nejdříve do vesnice, pak pryč. Daleko od všeho. Vstříc Plzni. Tam jsem se snad nezastavil. Neustálé úprky před Mrtváky a Popelnicemi. A teď také běžím. Neustále prchám. Teď už ale s jasným cílem. Problém však mám já i Jonáš, a to s oblečením. Po několika měsících přespávání venku v přírodě, bez jediné šance se vysprchovat, vyprat, nebo si alespoň vyspravit rozpadající se oblečení, začínáme vypadat jako dva bezdomovci. I smrdět. Při tom všem pochodování a úprcích jsem šťastný za jedno. Boty po Jonášově otci se hezky rozšláply.

„Objekty v kolizním kurzu!“ zahlásil Salámdin.
„Pod 500 metrů pal“, to jim zatne, ušklíbnul jsem se.
Aaaaa jebho! První salva vyrvala do ulice novou stanici metra a Salámdin provedl ukázkové salto.
Hydraulické tlumiče úpěly jako pomalu umírající tchyně.
„Pááááál, do prdele, pááál!“
„Prdel nelze lokalizovat“ odvětil mi Salámdin.
„Zatracený asijský krámy“ ulevil jsem si. „Útočník واحد اثنين ثلاثة – PAL!“
Ze Salámdina vyskočil بركان a začal porcovat útočníky.
V poslední křeči vypustily مصباح علاء الدين svůj smrtonosný bobek.
Svět se ponořil do tmy.
Ticho.
Tohle nemůže bejt konec sakra!
„Neboj, jen budeme zase amputovat“ ušklíbla se Ta druhá zpod svého Nikábu.

Po dvou minutách se začali od náměstí stahovat mrtváci a já zavelel na ústup. Předloni tuhle část Berouna obsadili rastafariáni a zkuste se potichu plížit plantáží GMO marihuany.
V trafice jsem ale nemoh už dál zůstat. Bylo jen otázkou času, kdy za mrtváky přiletí má oblíbená popelnice, a v hospodě na konci ulice na mě čekaly klíčky od motorky.
Mám dvacet minut… možná.
Byla to únava, omamná vůně trávy, zoufalství …těžko říct.
Ten druhý se náhle zvedl a zavelel: „Je čas na plán Z“
Z krosny jsem vybalil Zbrojovku a do kapes nacpal srnčí brok.
Dnes budou mít mrtváci taneční.

Vždy jsme s Tím druhým říkali, proč po nás mrtváci jdou. Já tvrdil, že nemají Toho druhého rádi. On že nemají rádi mě. Počítač tvrdil, že doplňují energii konzumací nejstravitelnější potravy v okolí, tedy živé tkáně. Pro naší smůlu jsme nejbližší dobře stravitelnou a energeticky výhodnou krmí v širokém dalekém okolí byli my dva.
„To víš, živí jíst musí, mrtví můžou,“ posmívalo se mé alter ego vždy, když mne pronásledovala parta mrtváků klátivým krokem.
Jednoho dne ho dokonce napadlo při probíhání obchodem, který strašně smrděl zkaženými jídly, mně mou pravou rukou posypat grilovacím kořením. Prý „ať si kluci nechají šmakovat.“