Pan Hodný....

"Tak sakra, kde to bylo," mumlal jsem si pro nebe a pospíchal v husté mlze po nábřeží.
"Dělej, dělej," povzbuzoval jsem sám sebe.
Kyberkentaur mne honil dvě hodiny po Londýně. Církev Zářícího spasitele vyhlásila pátrání. Nabídla sto tisíc liber. Ani nemusela. Protože všechny oběti z centra hodili na mě, každý by mě prodal i za zmrzlinu.
Najednou jsem to uviděl. Hotel tak zapadlý a špinavý, že by ho ctihodný občan nikdy nehledal. Já ale nebyl ctihodný. Já byl pan Hodný! Potřeboval jsem se v podniku nesoucí hrdý název "Zadek v mlze schovat." Už od pohledu, dělal svému názvu všechnu čest.